Mladý a ambiciózní

Jen co Tomáš Friml ukončil hráčskou kariéru, nastoupil na úspěšnou trenérskou dráhu

Loni v březnu zakončil dnes dvaatřicetiletý TOMÁŠ FRIML kvůli zdravotním potížím své působení na hřišti a záhy se přesunul na lavičku extraligového Letohradu jako trenér. Aby toho nebylo málo, po pouhém roce se navíc stal asistentem u reprezentace. V obsáhlém rozhovoru vypráví o vzorech, o tom, jaké to je trénovat bývalé spoluhráče, nebo o nervozitě z národního mužstva.

Tomáši, pojďme se nejdřív vrátit na úplné začátky. Jak jste se k hokejbalu dostal?

Od roku 1988 v Letohradě hráli muži a já jsem se na ně chodil koukat. Když bylo na hřišti volno, tak jsem si s hokejkou hrál. Takhle se nás scházelo víc a víc, celou partu poté oslovil tehdejší předseda klubu Petr Fiala, zda nechceme hrát hokejbal registrovaně. V té době mi mohlo být tak čtrnáct let. Nabídka nás zaujala, šli jsme do toho. Většina z nás začala brzy hrát v mužské soutěži. Áčko hrálo asi tři sezony krajskou ligu, potom jsme se dostali do první ligy a v roce 2004 jsme dostali nabídku získat práva na extraligu. To vedení klubu využilo a extraliga je tedy v Letohradě už jedenáct let.

A vy jste dlouhé roky patřil mezi nejlepší obránce v republice…

Nejsem si jistý, že bych patřil mezi nejlepší obránce, ale vždycky jsem se snažil hrát tak, abych byl týmu platný. Hodně mi pomohli i spoluhráči, hlavně kluci z Boleslavi a také legenda Pavel Kormunda. Ono hrát s Pavlem v jedné lajně, špatně mu přihrát a zažít jeho vražedný pohled, to člověka donutí na sobě makat. (směje se)

Jaký byl hlavní důvod, že jste jako hráč skončil už v jedenatřiceti letech? Vím, že zdravotní, ale byl tam nějaký rozhodující bod nebo toho bylo víc?

Byl to můj celkový zdravotní stav. Začalo to vážnějším zraněním na začátku října 2010 v Plzni, kde jsem měl otřes mozku, zlomenou klíční kost a podvrtnutou krční páteř. Zranění se na mě začala nabalovat, každou sezonu jsem byl měsíc mimo a vygradovalo to ve chvíli, kdy jsem si v prvním zápase své poslední sezony zlomil palec. Když jsem šel potom opět na hřiště, chytla mě záda. S těmi jsem laboroval tři měsíce, nemohl jsem si pořádně sednout, ale naštěstí mi rehabilitace a cvičení pomohly. Sice jsem se zkoušel vrátit, ale záda mi to nedovolila. Dva doktoři mi doporučili, abych zvážil všechny možnosti.

Tedy vám doporučili skončit…

Tvrdý asfalt mým zádům neprospíval a hrozily mi vážnější následky. Po dlouhém zvažování jsem se rozhodl hráčskou kariéru ukončit, protože zdraví máme přece jen jedno. Možná jak mi s oblibou říká můj kamarád a nyní svěřenec Jiří Košťál: kdybych v mládí nebyl takový blbec a stále netrénoval, mohl jsem teď hrát…

Od kdy jste věděl, že se po aktivní kariéře chcete přesunout na post trenéra?

Ta věc začala být aktuální, když jsem oficiálně řekl, že končím s hraním. Vedení klubu mě oslovilo, jestli bych šel trénovat mládež. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, během toho však bylo rozhodnuto, že skončí stávající realizační tým. Oslovili nás s Filipem Červinkou, jestli bychom šli trénovat áčko. Mě to zaskočilo, potom jsme se ale s Filipem sešli, řekli si svá očekávání a šli do toho.

Váš nástup do funkce byl raketový, nebál jste se?

Je pravda, že jsem měl určité pochybnosti, zda to bude dobrý krok, zda to zvládnu… Ale s Filipem jsme utvořili dobrou dvojku, snažíme se doplňovat. Zatím to funguje, tak doufejme, že to vydrží co nejdéle.

Jak vás přijali bývalí spoluhráči? Dělá vám problém na ně křičet?

Ze začátku to byl trochu problém. Musí se oddělit kamarádství a trenéřina. Občas hodně zvýším hlas, ale snažím se krotit. Protože jako hráč jsem ale býval hodně impulzivní, teď jsem občas také, ale už to snad není tak hrozné. (směje se)

Takže jaký jste typ trenéra?

Těžko se dokážu ohodnotit, to by měla být spíš otázka pro hráče. Ale pravdou je, že pokud hráči odmakají celých pětačtyřicet minut, nepromění šance, prohrají, ale nechají na hřišti všechno, tak se jim těžko něco vytýká. Co mě ale dokáže vytočit, je to, když vidím, že do zápasu nedají maximum a odchodí ho. To pak dokážu hodně rychle vypěnit.

Čerpáte ze zkušeností, co jste získal jako hráč, nebo máte vlastní tréninkové metody, cvičení a strategie?

Čerpám od několika trenérů, co mě tady trénovali, používám určitá cvičení. Snažím se ale k tomu vložit svá cvičení, která si vymyslím. Je to tak půl na půl.

Studoval jste trenéřinu už jako hráč?

Tak ne že bych studoval trenéřinu, ale hodně jsem se zajímal o nové trendy, co se týče tréninků na suchu, mimo sezonu, četl jsem hodně blogů nejen na tohle téma, ale třeba i o výživě. Přímo na hokejbalové tréninky jsem se ale nezaměřoval.

Pokud se nepletu, jste nejmladší extraligový trenér. Jak vám to zní?

Je pravda, že s Filipem Červinkou (pozn. red.: tomu je 23 let) tvoříme asi nejmladší trenérskou dvojici. Zní to zajímavě, ale má to i svá minus. Čím je trenér mladší, tím spíš na něj lidé koukají s tím, že nemá týmu co dát. Možná je to spíš svazující než něco extra.

Máte mezi kolegy z ostatních klubů nějaký vzor?

Úplně trenérský vzor nemám… Tak koho sledujete? Líbí se mi, jak trénují na Kladně. Od mládeže mají stejný systém a do A-týmu si pak berou hotové hráče z dorostu. Hodně dobrou základnu mají i v Pardubicích a líbí se mi třeba práce hokejového trenéra Mariána Jelínka. Má to propracované po herní i psychické stránce, co si budeme povídat, hlava dělá u některých hráčů hodně moc. Vidím to i u nás, proti tomu, co dokážou na tréninku, jsou někteří hráči jakoby svázaní. A na tom je potřeba pracovat, myslím, že psychika je padesát šedesát procent výkonu.

Jak na psychické odolnosti tedy pracujete vy konkrétně?

V práci s psychikou mám veliké rezervy. Vím, že občas zareaguji až moc impulzivně na nějakou chybu. Ale hlavně se snažím hráče odvádět od rozptylování třeba provokacemi od protihráčů nebo nad výroky rozhodčích… Aby se zkrátka soustředili hlavně na dané úkoly a nezabývali se věcmi okolo, které jim brání se koncentrovat na hru!

Jako hráč jste byl poctivý dříč. Máte v týmu radši typologicky vám podobné hráče než ty „hračičky“?

Když postavíte k dříčovi „hračičku“, je to dobrá kombinace. Dříč to odběhá a hračička dá v ideálním případě gól. Ale samozřejmě mám rád, když hráči makají na sto procent a vydají ze sebe všechno. Ani proti „hračičkům“ ale nic nemám.

Určitě vás svrbějí ruce. Neschylovalo se někdy k tomu, že byste se vrátil a znovu nastoupil v poli?

Takovou myšlenku jsem měl loni, chytlo mě to asi dvakrát. Ale řekl jsem si, že by to asi nebylo k dobru věci, netrénoval jsem, pokud nepočítám to, že si zaběhám a zacvičím. Ostrý extraligový zápas bych asi nedal.

Zahrajete si s kluky aspoň na tréninku, nebo ani to ne?

Musím přiznat, že občas si dám bago nebo nájezdy. Ale je toho pomálu, už to není jako dřív. V letní přípravě jsem s nimi pokaždé hrál fotbal, ale hokejbalové báčko si s týmem zahraju tak maximálně dvakrát do měsíce. Chodím lehce běhat do lesa na měkkém a cvičit, akorát na ten vrcholový sport už to nebude…

Extraligové áčko Letohradu se dlouhodobě pohybuje na hranici postupu do play off. Na jaké úrovni je podle vás hokejbal ve městě?

V loňské sezoně jsme se dostali po delší době do play off, to byla pro nás všechny dobrá zpráva. Co se týče sportu ve městě, myslím, že jsme na třetím místě. Sportu v Letohradě vévodí biatlon, po úspěších českých reprezentantů zažívá obrovský boom, poté následuje fotbal a hokejbal.

Řešíte jako trenér áčka i chod mládeže a provázání dorostu s muži, nebo to má na starost někdo jiný?

Na chod mládeže nemám vliv, mám však pod dohledem dorostence, kteří trénují s áčkem. Na žákovské tréninky se chodím koukat, s dorostem máme teď bohužel trochu problém, je jich málo. Takže starší dorostenci jezdí hrát za Poličku, mladší dorostenci za Českou Třebovou. Ti lepší nakoukli do extraligy, ať je to Jakub Cvejn, David Derka nebo Michal Novák, který dělá gólmanskou dvojku našemu Honzovi Šimarovi.

A co sponzoři a získávání financí? Jde to mimo vás?

Vzhledem k tomu, že jsem ve výkonném výboru klubu, tak vím, že získávání sponzorů v dnešní době není lehké. Primárně to ale nepatří mezi mé úkoly.

Prozradíte, jestli jste od klubu za svoji práci honorovaný?

Máme domluvu s klubem, že měsíčně dostáváme jako celý realizační tým extraligového áčka odměnu, kterou si rozdělíme. A funguje to.

Jak široký je tedy realizační tým A-týmu Letohradu?

Teď jen já a Filip. Naše vedoucí Dominika Bednářová (pozn. red.: 24 let), která s námi byla celý loňský ročník, musela bohužel letos na začátku sezony skončit a my zatím nesehnali náhradu. Takže si věci ohledně zápisů a cesťáků děláme s Filipem sami. V zimě bychom chtěli někoho na doplnění realizačního týmu zase najít.

A kolik si rozdělujete?

Co se týká financí, je to interní záležitost klubu.

Kolik času vám týdně zabere hokejbal?

To je těžké spočítat. Máme trénink dvakrát týdně, na který se snažím chodit hodinu předem. Pak zápasy, čas věnuji i přípravě sestavy na zápasy, nad kterou sedávám v pátek večer. Myslím, že to dá tak osm až deset hodin týdně. To je jako čtvrtinový úvazek.

Jak to zvládáte s prací?

Pracuji v jedné firmě vzdálené pět kilometrů od Letohradu jako montážní dělník pro olepovací stroje pro německou firmu. Mám to štěstí, že dělám ranní směny, takže mi to do hokejbalu příliš nezasahuje. Mistra mi navíc dělá můj bývalý spoluhráč, takže i to je někdy výhoda.

A jak se na vaše neustálé odchody z domova dívá rodina?

V současné době partnerku nemám, ale když jsem měl, tak mě spíš podporovala. Teď na mé odchody kouká špatně maximálně pes, když ho nechávám samotného. (směje se)

Pojďme k reprezentaci. U té působíte jako druhý asistent od letošního léta. Víte, proč zrovna na vás si pan Kadlec ukázal?

Tak na to zná odpověď jen pan Kadlec. Nevím, proč si vybral mě. Ale jsem za tu nabídku ohromně vděčný a vážím si jí.

Už jste platil na svoji novou funkci zápisné?

Jelikož je první soustředění naplánované na prosinec, tak ještě nevím, kolik mě tato funkce bude stát. Teprve to poznám. (směje se)

Budete mít možnost pracovat s výběrem nejlepších hráčů v republice. Nebudete sám trochu nervózní?

Myslím, že nervozitu určitě pocítím. Ale věřím, že i přesto vše zvládnu a budu nápomocen při složení reprezentace pro mistrovství světa do Pardubic.

Působí to trochu tak, že jako mladá krev byste měl přebírat od starších kolegů v reprezentaci zkušenosti… Máte ambice být jednou hlavním trenérem?

Určitě mi dá v mé trenérské kariéře hodně moc stát po boku trenérů Kadlece a Pavlíka, kteří toho tolik dokázali. Ale jako hlavní trenér? To je daleká budoucnost a do té zatím nekoukám.

Sledujete teď soupeře jinak, když jsou všichni potenciálními hráči do národního výběru?

Při zápasech se snažím sledovat Letohrad, ale když vím, že nějaký potenciální reprezentant v soupeřově týmu hraje, tak se na něj také zaměřím a dívám se na jeho dovednosti, přednosti a tak dále…

A co hráči v Letohradu? Nežadoní, ať je do reprezentace dostanete?

Zatím se mi nestalo, že by mě někdo takhle žádal. Jeden z kluků to sice v žertu občas prohodí, ale to je všechno…

Dá se očekávat, že o mistrovství světa v Pardubicích v roce 2017 bude extrémní zájem. Trénovat národní tým před až desetitisícovou návštěvou…To zní jako splněný klukovský sen, ne?

Určitě. Až uvidím ten dav povzbuzujících lidí, půjde mi mráz po zádech.

Jaké má tedy trenér Tomáš Friml ještě touhy?

S Letohradem chceme hrát hokejbal, který se bude líbit divákům a nám přinese úspěchy. Z trenérského hlediska chci zlepšovat náš mladý tým, který se stále vyvíjí, ale i sám sebe.

(Marek Brož)