Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Mistr, učitel a trenér

Brankář z Dobřan učí děti řemeslu – strojírenskému i hokejbalovému

Se svými 203 centimetry je JAN MAREK nepřehlédnutelnou postavou v brankovišti západočeského celku TJ Snack Dobřany. Kromě chytání mu jde ale také strojírenské řemeslo, a to tak dobře, že se stal mistrem odborného výcviku a učitelem v dílnách na základní škole.

Děti jsou obrazem svých rodičů. Tahle jednoduchá poučka rozhodně neplatí vždy, ale na dobřanského velikána Jana Marka sedí trefně. „Děda i táta pracovali ve strojírenství, tudíž již odmala mi tato práce není cizí,“ uvádí nás Jan Marek do tématu. Neotřesitelná jednička celku ze šestitisícového městečka jižně od Plzně se živí jako mistr odborného výcviku. „Ve firmě Streicher jsem byl již jako učeň, poté jsem nastoupil jako CNC frézař a po šesti letech práce na frézce byl vypsán konkurs na nového mistra, kam jsem se přihlásil a vyhrál ho,“ vzpomíná Marek na rok 2013, kdy změnil svoji pracovní pozici.

Proč si toto vcelku netradiční povolání dnes osmadvacetiletý odchovanec dobřanského hokejbalu vybral? Už víme, že základní kámen mu položil otec a děda. Ale hlavní motivace byly jinde. „Chtěl jsem pracovat s lidmi. Druhý důvod, proč jsem chtěl získat tuhle práci, byl volný čas. Předtím jsem dělal na mašině tři roky sám, a tudíž na jednu směnu. Ale přibyl vyučený žák a měli jsme rozjet ranní – odpolední, což bych byl vždy ob týden úplně mimo a neměl čas na nic. Takže teď dělám ranní od pondělí do pátku. Odpoledne a víkendy mám volné, což je dobré pro hokejbalové tréninky a další sporty,“ pochvaluje si po podzimu statisticky osmý nejlepší brankář 1. NHbL.

Dvojí zodpovědnost

Co je tedy náplní takového mistra? „Pokud se řemeslem živíte, musíte dbát na přesnost a kvalitu práce, soustředíte se na to, co děláte vy. Ale když vyučujete, máte za ty kluky pod sebou zodpovědnost. Jak za jejich zdraví, tak za to, co se pod vámi naučí a budou z toho těžit v budoucnosti.“

Ví moc dobře, o čem mluví, protože sám vystudoval strojárnu v oboru mechanik seřizovač. Následně po nástupu na pozici mistra odborného výcviku si musel dodělat ještě pedagogické minimum, na praxi tak může mít maximálně deset lidí. „Naše firma ani více žáků nevyhledává, aby pro všechny našla po vyučení uplatnění.“

Ovšem pozor, aby toho nebylo málo, Jan Marek ještě navíc cca 10 kilometrů od Dobřan vyučuje žáky na Základní škole Štěnovice dílny. A to je zase trochu něco jiného. „Ve firmě mám pod sebou kluky, kterým je patnáct až devatenáct let, s těmi se na spoustě věcí domluvíte, jak a co bude. Jelikož mají patřičné finanční ohodnocení, je u nich vidět snaha. Oproti základní škole je to veliký rozdíl, tam mám totiž šesté až osmé třídy. Musí se s těmi dětmi pracovat téměř s každým zvlášť. Každý chce mít vše hotové hned, ale pak jejich práce podle toho vypadá…“ srovnává výuku mladších a starších teenagerů.

Velkou výhodu má však Jan Marek v tom, že v osmadvaceti letech je svým učňům věkově blízko, a tak si s ním rozumějí přece jen víc než třeba s padesátníkem. „Většinou se domluvíme v klidu. Právě proto, že jsem pár let od nich, a tak mě berou. S někým sice musím mít trpělivost, ale mám to dané tak, že jak oni ke mně, tak já k nim. Takže když si vše plní dle zadání, vycházím jim vstříc i já. A za ty čtyři roky, co to dělám, moc problémů nebylo.“

Opraváře nepotřebuje

Zajímá vás, jak jsou dnešní dospívající šikovní? Obstojí vůbec se svojí zručností v konkurenci starších mazáků? „Na začátku určitě ne, trvá, než se vše naučí. Ale kluci, co pracují po vyučení už třeba druhý rok např. na zámečnické dílně, umějí rozhodně víc než já. Já byl vždy strojař, takže svařování jsem nikdy moc neuměl,“ vzpomíná nejlepší maskovaný muž dobřanských seniorů.

Jenže i Jan Marek se spoustu věcí naučil na své cestě životem. A tak třeba opraváře si domů rozhodně nevolá. „To opravdu ne. Většinou volám tátovi, který si poradí se vším, když já už nevím. A loni jsem rekonstruoval celý byt, tudíž jsem se snad přiučil i nějakou zedničinu, ale byla to fuška,“ směje se. Mimo to si díky svému zaměření docela tyká se železem. „Už jsem toho vyrobil spousty… Hodně jezdím na kole, takže jsem dělal třeba různé nářadí, stahováky, montážní držáky a mnoho jiného.“ Přes veškeré své profesní úspěchy, kdyby si měl vybrat, jednoznačně poutavější je pro něj role trenéra malých brankářů v Dobřanech. „Můj sen totiž vždycky byl vydělávat si sportem, což se mi sice nesplní, ale baví mě víc trénování než učení,“ má jasno.

„Je to úplně jiné než s dětmi v práci. Hokejbal je už patnáct let můj veliký koníček. Snažím se tady předávat něco, co jsem se naučil, a dávat jim rady, jak by měli chytat. Máme tu veliké talenty, tak by byla škoda je promarnit. Myslím, že Marek Hájek okoukal už spousty věcí a s jeho talentem patří teď ve své věkové kategorii k nejlepším v ČR,“ ukazuje na osmnáctiletého staršího dorostence, který mu už několikrát kryl v národce záda a dvakrát ho dokonce z branky „vytlačil“. Jinak ale se svými žáky hokejbal nemastí. Základka, na které učí, je za městem a nevede z ní žádný přímý autobusový spoj. A středoškoláci z praxe už jsou na nábory přece jen trochu odrostlí. Zato malé caparty pomáhal nabírat loni 1. září na dobřanské ZŠ. „Od té doby se u nás rozjela přípravka, přihlásily se spousty dětí, což mě hrozně těší. Doufám, že u hokejbalu vydrží. V blízké době by se tu měla stavět hokejbalová hala, což by mohlo nalákat další nové talenty.“ Krásnější konec než pozitivní vidinu do budoucnosti jsme si ani nemohli přát…

(kud)