Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Zpověď muže s velkým srdcem

Třinecký Patrik Cieslar denně dojíždí za prací 60 kilometrů

Má to být rubrika, kde se o lidech dozvíte něco víc. Mimo hokejbal. Jenže to v případě PATRIKA CIESLARA jednoduše nejde! Prakticky celý život se kolem tohoto sportu točí, pořád chce končit, jenže aktuálně stále hraje extraligu. Ve třiačtyřiceti letech! Klobouk dolů před mužem, který drží třinecký hokejbal nad vodou už tolik let a ne a ne si dát pokoj. Zde je jeho zpověď…

O milovaném sportu

Psal se rok 1977 a v době, kdy jsem začal hrát hokej v Třinci, se samozřejmě hrál taky „hokej“ na ulici mezi domy. Tehdy moc aut nebylo a polovinu parkoviště, cca 50x30 metrů, jsme měli zabranou dřevěnými podlážkami ze staveb pro různé hry a hlavně pro náš „hokej“. No a když starší kamarád Jarda Kocyan z vojny z Budějic dotáhl organizovaný hokejbal, tak jsme ho začali hrát v roce 1988 i dle psaných pravidel a založili i náš hokejbalový oddíl HBC Třinec. Takže mezi hokejem jsme šli samozřejmě rádi hrát náš hokejbal a když o víkendu nebyly aspoň tři zápasy, byli jsme celí nesví… Tehdy jsme tady měli čtrnáct mužstev v třinecké městské lize, to bylo neskutečné a mezibaráková rivalita byla šílená. Teď na to u piva přátelsky vzpomínáme. Byly to krásné roky a je velká škoda, že se za těch pětadvacet let po revoluci nepodařilo našim politikům postavit více míst, kde by se dalo naše sporty hrát. Pokud nebudeme v halách s plastovým povrchem, nikdy se nedostaneme tam, kde bychom měli už minimálně patnáct let být!

Pokud nepočítám několik prestižních městských titulů za červené a pokoření žlutých, tak mezi chvíle, na které rád vzpomínám, určitě patří finále Českého poháru proti tehdejším nepřemožitelným Ústečákům v roce 2004 a následný, pro nás sice výsledkově neúspěšný, ale výborný Evropský pohár ve spřáteleném Martině. Vzpomínám také na první postup do extraligy v roce 2001, kdy jsme na Moravskoslezsku nenašli v soutěži přemožitele, pouze nějaká remíza se Vsetínem. Pak další postup v roce 2010, kdy jsem se na finálový obrat s Jihlavou díval nuceně pracovně ze Španělska a v marketu Eroski začal slavit i s prodavačkou a ještě bez zaplacení začal pít tu jejich šílenou sangrii… No a pak je tu opětovný a asi mnohem náročnější extraligový postup přes Hodonín, Sudky a baráž v Karviné v roce 2013 a nesmím zapomenout ani na mladé, kteří byli čtyřikrát mistry ČR ve starším dorostu. Nádherný byl stříbrný veteránský turnaj Masters v Plzni, kde jsem se setkal s bývalými protihráči. Celkově jsem u třineckého hokejbalu už řadu let, byly tu moc těžké časy začátků, krize hráčské, krize finanční, ale vždy jsme to tady nějak „zrobili“, abychom to tu nezabalili, abychom nezmizeli z hokejbalové mapy úplně.

O následovnících

Nemám následovníka, pokud tedy nepočítám mistry Konderlu se Stejskalem a Heczka s Hudečkem, na které a všechny další Třinečáky jsem pyšný a hrdý! Jinak mám dvě nádherné dcery a ty jsem do našeho sportu samozřejmě netlačil. Když tedy nepočítám časomíru a sbírání míčků a kaštanů kolem našeho hřistě. Holky mi říkají, že až vyhrají sportku, koupí mi velký autobus a já budu vozit kluky na zápasy. Prý mi postaví i hokejbalový stadion u Splavu u Olzy, budu tam dělat i správce, prodávat v bufetu a pouštět svou oblíbenou rockovou muziku, aby i ti z Mostu a Ústí a Kladýnka sem jezdili rádi a taky rádi nechávali body a my se stali někdy nejen dorosteneckými mistry. To je můj sen!

O nekonečném končení

V dnešní době bychom byli třicetkrát rozvedení a já skončil asi špatně, ale s manželkou jsme spolu od šestnácti let… Takže když každý rok, měsíc a týden slyší, že končím, že už jedu na fakt poslední zápasový výlet do vzdálených Čech, už mě nebere vážně a nevěří, že vůbec někdy skončím. Ale já už to posledních patnáct let myslím fakt vážně! Nebaví mě, jak ti mladí běhají a lítají kolem mě, no a ta rána, než se sešroubuju a postavím, než jdu do práce, protože hypotéka a hladové studentské krky nepočkají? To všichni ti starší znají… Strašně mě proto baví, když na druhé straně ještě někoho v cizím dresu poznám.

O pracovní kariéře

Začal jsem v Třineckých železárnách, byl jsem zde deset let a prolezl je celé. Dělal jsem provozního ekologa jednoho z největších podniků v Evropě, jsem na to hrdý a jednou bych se chtěl vrátit, pokud by mě ještě chtěli. Pak jsem šel dělat do Prahy na Fond národního majetku, krátce i na šachtu OKD ve Stonavě, až jsme se s kamarádem z Vysoké školy báňské setkali ve strojírenských českých Vítkovicích, kam mě v roce 2007 zlanařil. Ale pozor, nesmí vám kamarád dělat šéfa, je to hodně psychicky náročné! Tak jako na hřišti chci z kamaráda dostat to nejlepší, nejsem ani já zrovna příjemný, a pak nemusí se oba chovat nejlépe. Stavíme smaltované nádrže - takové ty modré bečky u JZD, zemědělské nádrže či sila, čistírny odpadních vod a bioplynové stanice v celém světě. Zajímavé je, že zakázky se nám daří získávat hlavně v zahraničí.

O šíleném programu

na víkend domů za holkama. Mezitím nás Třinečáky čekaly tehdy zdvojené „jednodenní“ zápasy v Čechách, prostě celý víkend pryč. Já osobně se vracel z Prahy večer v pátek, chvíli pobyl doma a jel na zápas v noci, vracel se v noci na neděli a v noci na pondělí už zase cestoval do práce vlakem, abych byl na Rašínově nábřeží do devíti hodin… Byl to strašně náročný rok a dosud lituji, že jsem rodinu nevzal s sebou. Holčičky za ten rok nějak strašně rychle vyrostly, tohle bych třeba změnil. Jinak nelituji ničeho, co mělo být, stalo se či se stane. Já mám navíc blbou povahu, že chci změnit to, co nejde, nebo s tím prostě nemůžu hnout, ale mně Beranovi se to těžko vysvětluje a moc se v tom všem vrtám. Dnes při práci ve Vítkovicích vstávám mezi čtvrtou a pátou hodinou, ale naštěstí mám pružnou pracovní dobu, takže když jedu zrovna autem, můžu někdy zalenošit až do sedmi. Každopádně musím šedesát kilometrů do Ostravy. Z práce se vracím nejdřív po sedmnácté hodině. Teď v zimě už na baráku, který jsme svépomocí za dva a půl roku postavili, nic neudělám kvůli tmě. I s vyřizováním povolení mě čtyři roky života stály tolik nervů a vlasů, že kdyby to šlo do kil, tak mě ti mladíci na hřišti dneska nechytí. Ovšem když je mi ze všeho už fakt blbě, tak si pustím pořádný rockově-metalový nářez a zavřu se s pivem do garáže.

O dalších plánech

Kromě hokejbalu a hokeje je mou velkou vášní muzika. Měli jsme tady krásnou Noc plnou hvězd, to byla opravdová paráda! Vyřídil jsem si doma propustku od pátku do nedělního odpoledne a úplně jsem se na tom fesťáku vyžíval, odreagoval a vypnul. Výborná a silná hudba, skvělý radegast a grilovaná krkovička, gulášek - člověk si sedne nebo lehne, kam chce, prostě pohoda, to je moje! Jen mě mrzí, že jsem nestihl některé výborné kapely, které už nikdy neuvidím… Ale nějaký rockový festival ještě zvládnu!

Jinak se nějak moc na nic výjimečného nechystám, na letenku do Austrálie za svým stařičkým strejdou už při hypotéce nenašetřím a už ho asi nikdy neuvidím, to mě moc mrzí. Taky už neuvidím hrát hokejového idola Steveho Yzermana, ale to jsem už taky překousnul. Do Alp jsem se dostal až ve 40 letech a taky to stálo za to. Mám rád bývalou Jugoslávii, ten modrý kontrast Jadranu s borovicemi a oblohou a ta vůně! Nepopsatelné. No a byl bych moc rád, kdyby mi holky, vlastně už slečny rostly pomaleji, v pohodě dostudovaly, našly si práci, která je bude bavit, i pohodové a hodné chlapy a já měl opravdovou dědkovskou radost. Ale to už moc předbíhám. Zřejmě se budu dál věnovat dostavení domu, občas nějakému sportu a budu šetřit. Musím se dožít 67 let, to konečně splatím hypotéku. Loučení je hrozné a ještě dlouho to nechci, i když už taky „plavu pátý bazén“…

(luk)