Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Jak na psychiku hráčů

Trenérský matador Jiří Christ znovu pod palbou otázek

Stejná persona, jiné téma. Na opavského TRENÉRA Jiřího Christa jsme v druhém díle vzdělávání hokejbalových koučů připravili záludné otázky z oblasti psychiky hráčů. „Je to moje oblíbené téma,“ zaradoval se a pustil se do vyprávění a rad z praxe, které jsou k nezaplacení!

Pane Christe, říká se, že se člověk celý život učí. Naučil jste se v trenéřině něco nového za poslední dva měsíce?

V trenéřině asi ne, ale v práci s lidmi je stále něco nového, a to hlavně s mladými. Život sám o sobě přináší stále nové poznatky, na které se musí reagovat.

Například?

Tak třeba vychytralé a doslova blbé omluvenky. Dříve nebylo zvykem se setkávat s omluvami typu: byl jsem v práci, chci být s rodinou apod. Omluvenky jsem zrušil a nechci je slyšet. Asi už jsem na takové hlouposti starý. Dříve se kluci na trénink těšili, dnes hledají výmluvy. Obecně ale platí, že trenér musí stále přemýšlet o nových metodách a stále sledovat vývoj toho sportu, který dělá. Taky je možné se přiučovat a využívat poznatky z jiných kolektivních sportů, jako je lední hokej, fotbal, basket, házená atd.

Ptám se na to, protože se řada trenérů možná po přečtení tohoto textu bude muset také přiučit. Souhlasíte s tím, že o sportovním výkonu rozhoduje především hlava?

O tom není nutno diskutovat. Teď tady není asi řeč o hlavě jako rodišti myšlenek pro hru, ale o psychické odolnosti a o tom, jak je jednotlivec respektive kolektiv připraven zvládnout úkoly ve hře. Někdy je mnohem horší připravit hráče i mužstvo na utkání s outsiderem než se špičkovým soupeřem.

To mi připomíná doslova pohádkový příběh, jak američtí vysokoškoláci v roce 1980 zdolali neporazitelný Sovětský svaz a vyhráli olympiádu v hokeji. Herb Brooks musel být tedy asi nejlepší motivátor na světě?

To je krásný příklad toho, jak se dokáže mužstvo fantasticky zvednout, když má před sebou přetěžký úkol, teoreticky nesplnitelný. Myslím si, že ten Američan neměl až tak těžkou práci s motivací těchto mladíků. Sám jsem již podobné výsledky zažil.

Platí ale tedy, že psychika je víc než samotný trénink s hokejkou. Přitom drtivá většina trenérů v hokejbale mentální trénink zřejmě vůbec nepraktikuje…

Zkušený trenér se touto problematikou zabývá neustále. Je ve svých úvahách o mnoho tahů vepředu. Využívá poznatků z minulosti a předvídá, co a jak se bude vyvíjet. Z toho všeho by měl čerpat a působit na další vývoj svých svěřenců. Není to vůbec lehká práce a většinou je mnohem víc vyčerpávající pro trenéra. U sportovní veřejnosti je ustálený názor, že z vynikajícího hráče je výborný trenér. Ale vezměte si příklad z našeho fotbalu. Kolik se tam snaží prorazit bývalých špičkových hráčů a pak přijde nějaký Vrba a najednou je všechno jinak.

Jak vy nabudíte mužstvo v předzápasovém proslovu?

Proslovy v šatně jsou pokaždé jiné. Já osobně se mužstvu do předzápasové přípravy nepletu, všichni vědí, co mají dělat. Do šatny chodím až patnáct minut před utkáním. Mužstvo by totiž mělo být nabuzené už od posledního tréninku. V dnešní době mám v týmu kapitána, to je prodloužená ruka trenéra a dohlíží za mě na pohodu v mužstvu.

V samotném utkání je spousta nástrah. Laciný gól, gól ve vlastní přesilovce, křivda od rozhodčího… To vše může ovlivnit výkon hráčů. Trenér by tedy měl dlouhodobě pracovat na silné psychice svých svěřenců. Jak na to?

Tato práce je pro trenéra náročný běh na dlouhou trať. Začíná to již na trénincích. Trenéra musí všichni respektovat a on musí vyžadovat maximální kázeň. Někdy může svým jednáním úmyslně navozovat situace, s kterými hráči nemusí souhlasit, ale musí je akceptovat. Většina trenérů nemá odvahu vstupovat do těchto vod.

Poměrně často se stává, že tým v utkání ztratí vysoké vedení a nakonec ještě prohraje. Je to chyba trenéra, že neudržel koncentraci hráčů?

Ve většině případů je to o pocitu uspokojení s vývojem a vidina úspěchu. Soupeři se podaří buď náhodně anebo s maximálním úsilím snížit a pak vzápětí přijde další branka. Mnohdy to je nezadržitelná situace a mužstvo to rozhodí natolik, že nemá šanci se samo zvednout. V tom případě by měl zasáhnout trenér a rázně do utkání vstoupit. Má možnost si vzít oddechový čas. Vše však je o pohodě v týmu, o koncentraci na hru. Hráči nesmí jednat impulzivně, musí zachovat klid i na lavičce. To je práce trenéra.

A může vůbec jeden člověk (trenér) zapůsobit na cca dvacet jiných lidí (hráčů)?

Již od názvu této profese musí trenér působit na svěřence, a to právě nejen na samotnou hru, ale i na jejich psychiku. Tu se musí snažit rozvíjet a upevňovat. V dnešní době plné demokracie je to velmi těžká práce. V každém kolektivu se najde několik rušivých elementů, které ať už úmyslně nebo neúmyslně vstupují do vaší práce.

Každý hráč je jiný. Jak má trenér poznat, na kterého svěřence křičet a kterého hlavně chválit?

Křičet, nadávat a třeba i používat vulgarismy není mým zvykem. A chvály by se mělo používat jako šafránu. Musí stačit, když se na někoho škaredě podívám. Chvála je, když mlčím. Kluci to už znají.

Pokud se nepletu, jste nejmladší extraligový trenér. Jak vám to zní?

Je pravda, že s Filipem Červinkou (pozn. red.: tomu je 23 let) tvoříme asi nejmladší trenérskou dvojici. Zní to zajímavě, ale má to i svá minus. Čím je trenér mladší, tím spíš na něj lidé koukají s tím, že nemá týmu co dát. Možná je to spíš svazující než něco extra.

Máte mezi kolegy z ostatních klubů nějaký vzor?

Úplně trenérský vzor nemám… Tak koho sledujete? Líbí se mi, jak trénují na Kladně. Od mládeže mají stejný systém a do A-týmu si pak berou hotové hráče z dorostu. Hodně dobrou základnu mají i v Pardubicích a líbí se mi třeba práce hokejového trenéra Mariána Jelínka. Má to propracované po herní i psychické stránce, co si budeme povídat, hlava dělá u některých hráčů hodně moc. Vidím to i u nás, proti tomu, co dokážou na tréninku, jsou někteří hráči jakoby svázaní. A na tom je potřeba pracovat, myslím, že psychika je padesát šedesát procent výkonu.

Existuje nějaká obecná poučka, jak z hráčů můžu dostat to nejlepší, co v nich je?

Hráč musí být v pohodě. Neměl by se rozptylovat děním mimo hru. Musí být tolerantní vůči spoluhráčům, rozhodčím i samotnému trenérovi. Jsme jen lidé a každý může vyrobit chybu. Hráč si však musí uvědomit, že to nikdo nedělá úmyslně.

Vede cesta k úspěchu přes komunikaci s hráči, aby trenér věděl o jejich osobním životě?

Komunikace je asi nejdůležitější práce trenéra. Bohužel v mnoha případech se podceňuje. Je špatné, když si trenér nenajde cestu ke svému svěřenci. Já osobně vím o svých svěřencích velmi hodně. Hlavně mladí hráči jsou mnohdy ve značných problémech – škola, rodina, práce, zdravotní patálie, přítelkyně anebo nevhodní kamarádi. To vše by měl trenér vědět a pomoci slovně řešit. Týká se to i starších hráčů. V popisu práce to trenér určitě má. V mnohých případech stačí jen to, že se člověk o své starosti podělí s někým, kdo není jejich účastníkem. Jindy se podaří vyřešit problém i konkrétní pomocí.

Lze starší borce využít, aby ty mladší vedli a pomáhali jim?

Starší hráči v týmu jsou důležitým činitelem, který by každý trenér měl umět využít ve prospěch své práce. Hovoříme však o hráčích, jež dávají příklad svým přístupem ostatním. V žádném případě nesmí narušovat práci trenéra nebo dokonce jít proti němu!

Asi už jste slyšel pojem „tréninkový hráč“. Takový kluk je výborný v přípravě, ale přijde utkání a on je poloviční. Co s tím?

U tohoto typu hráčů je předpoklad, že někdy dospějí do situace, kdy se z nich stanou platní hráči i v utkáních. Většinou to jsou poctivci a já si jich vážím a snažím se jim pomoci.

Problém ale může být i opačný. V týmu máte zmiňovaný rušivý element. Je výborný, produktivní, rozdílový hráč… Jenže neuzná chybu, ostatní jen kritizuje a v kabině dělá dusno. Jak předělat takovou hvězdičku?

S tím se nedá moc dělat. Pro trenéra to je většinou boj s větrnými mlýny. Pokud je tato situace neměnná a nelepší se ani po trenérových domluvách, je na zváženou, co je pro mužstvo lepší!?

Nedávno v NHL zaspal Ovečkin, a tak ho trenér nepostavil do zápasu. Nebo problémový Réway skončil ve Spartě. Dají se tahle přísná řešení aplikovat i v amatérském prostředí?

Pokud by trenér tyto problémy přešel mlčením, tak mu to mužstvo v budoucnu vrátí. Samozřejmě je rozdíl mezi profi sportem a naším hokejbalem, avšak přísnost zde má důležité místo. Benevolence se nevyplácí a jednou to trenérovi může zlomit vaz.

Takže když hráč není ochotný podřídit se nastoleným pravidlům, je lepší ho prostě z kolektivu vyloučit?

Ano, vyhodit a s velkou parádou!!! Paradoxně i na tom může trenér v budoucnu hodně vydělat.

Jenže čím jdeme v hierarchii soutěží výš, tím víc je v týmu kvalitních individualit…

Pokud je mužstvo složené z velkého počtu individualit a hráčů technicky a herně vyspělých, čeká každého trenéra o to těžší práce s celým týmem. Náročnost stoupá s výsledky a je jedno, jestli se daří nebo nedaří. Dát dohromady skvělý tým zaleží především na psychické odolnosti a kázni všech zúčastněných jednotlivců. Jeden vadný dílek může vše pokazit.

Ale přidám protiklad. Slyšel jsem historku, jak hráč v hokejové extralize nechodil na týmové rozcvičky, četl si místo toho noviny, ale dal 30 gólů. Přišel jiný trenér, ten už mu to netoleroval a ten samý hráč jich nedal ani polovinu. Jak se z toho poučit?

Osobně bych v situaci toho trenéra být nechtěl. Je to o domluvě, o kázni toho hráče i o kázni ostatních. Ale ať to trochu odlehčím, tak bych mu doporučil, aby šel s týmem a vzal si s sebou noviny.


BRANKÁŘ NENÍ HRÁČ

Zcela samostatnou kapitolou jsou v kolektivních sportech strážci branky. „O brankářích bych mohl napsat celou knihu, protože k nim mám svůj osobní vztah,“ usměje se Jiří Christ a rozpovídá se. „Brankář není hráč. Brankář je individualita, kterou musí respektovat každý trenér. Je třeba si hlavně uvědomit, že to brankář nemá vůbec lehké a že je po celé utkání na všechno sám. Nechodí na střídačku pro podporu a rady. Vžijte se proto do jeho role a snažte se spolu s hráči mu vždy pomáhat.“

Trochu to připomíná tenistu, který je na kurtu také celé hodiny sám a s vývojem utkání se musí poprat ve své hlavě. Na brankáře, častokrát zmiňovaného jako klíčový post, přitom navíc spoléhá patnáct jiných kluků. Je potřeba, aby věřil sám v sebe. A proto ho musí ostatní plně podporovat! „Jak by si jinak mohl důvěřovat brankář, kterému nevěří tým a trenér… Je to o specifickém přístupu k němu. Musí ovšem spolupracovat i on sám. Musí chtít se zlepšovat,“ radí Christ.

(kud)