Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Hlava, ruce a srdce by chtěly...

Hrající hokejbalová legenda Petr Novák hovoří nejen o vzpomínkách na zlaté mistrovství světa

V generaci dnešních dvacátníků a starších snad není hokejbalista, který by neznal jeho jméno. PETR NOVÁK. Jeden ze symbolů úspěchu tohoto sportu je navzdory velkým zdravotním komplikacím stále aktivním hráčem a velkým hnacím motorem Hradce Králové v CCM extralize.

Blíží se nám MS v Pardubicích. Vy jste spojen s tím posledním na domácím území v Plzni – vzpomínáte na něj často?

Určitě si na něj občas vzpomenu. Dřív to bylo častěji, teď spíše při určitých impulzech, které něco připomenou. V říjnu jsme hráli v Plzni, a když jsem tam projížděl, vzpomínal jsem, kam jsme chodili snídat, kam na výběh, jak o nás bylo postaráno. Nebo když někdo při rozehrávce lobuje, říkám si: hoď mi to taky do rukavice. Bohužel, život přináší i smutné impulzy, takže když jsem naposled vzpomínal, bylo to i se slzou v souvislosti s tou tragédií, která se stala. Chtěl bych nejbližšímu okolí Topa (Libora Topolánka – pozn. red.) vyjádřit upřímnou soustrast.

S čím máte konkrétně Libora spojeného vy?

V první řadě samozřejmě s hřištěm. Vždycky se mi proti němu zle hrálo a radši jsem byl, když byl ve stejném dresu. Byl to komplexní hráč, strašně silný na míčku, díky své postavě těžko odstavitelný, výborná střela zápěstím. Nesmírně to s ním v soubojích bolelo. Taky ale musím říci, že to byl provokatér, uměl soupeře hezky vytočit. Mockrát jsme spolu na hřišti diskutovali, ale na něm mě bavilo, že skončil zápas, ve kterém jsme si dali do těla, a už byl zase samý úsměv a legrace. Prostě na hřišti to byl nepříjemný boj, ale jakmile se písklo, byl to zase kamarádský vztah. No a pak taky se spoustou mimohokejbalových věcí, byl to párty boy, lepidlo na děvčata, pořád do půl těla, zdravě sebevědomý, velmi inteligentní a hlavně stále usměvavý typ. Je to prostě hrozné, co se stalo!

Co se vybaví ze šampionátu úplně nejvíce?

Paradoxně nejvíc vzpomínám na přestávku před třetí třetinou se Slovenskem, tam nám bylo nejhůř, prohrávali jsme o dva góly a soupeř byl lepší a sebevědomější. Trenéři tenkrát měli super proslov a vyšlo to. Pak už jsem věřil, že to zlato uděláme. No a samozřejmě zlatý gól z prodloužení se mi občas vybaví, byl to nádherný moment, na který nezapomenu. Tak dlouho jsme na zlato čekali, tak moc si ho ten tým přál a pracoval kvůli tomu jednomu momentu. Emoce byly hrozně silný, ze všech to spadlo a najednou jsme to měli, tohle z hlavy a srdce nikdy nezmizí. Doufám. (usmívá se)

Kolikrát jste viděl ten moment, kdy jste v prodloužení rozhodl finále? A kolikrát se na to někdo ptal?

Od roku 2009 uteklo dost času, lidi se vyptávali první měsíce, možná roky, teď už ne. Myslím, že pár mladých, které teď potkávám mezi mantinely, ani neví, že nějaké MS u nás bylo. A viděl? No sebestředně přiznávám, že párkrát jsem si to pustil. (směje se) Když někomu vysvětluju, co je hokejbal, ukážu mu to na YouTube! Hele, plná hala v Plzni a výhra ve finále MS, koukáš, viď? Naposledy jsem se hádal s jedním nohejbalistou, který sport je silnější, tak jsem to použil. A občas, když jsem měl následující roky problém s motivací, pustil jsem si to a řekl si: tak pojď chlapče do toho fitka, stojí to za to.

Máte něco z toho zápasu doma schované?

Mám dres a míček, který mi ten sympatický mladík z Indie hodil do ruky, abych si to mohl užít…

Není škoda, že úspěch na domácím turnaji neposloužil k větší propagaci hokejbalu v ČR?

No, otázka je, jestli opravdu neposloužil!? Těžko říct, jak by se hokejbal dále vyvíjel bez toho MS. Myslím, že tam jsou dobré věci typu spolupráce s ČT, která je celkem na dobré úrovni. Škoda tenkrát podle mě byla neúčast deníku Sport. To je mediální pohled, nicméně těch aspektů, o kterých bychom mohli mluvit, je moc, to by byla asi dlouhá debata.

Zkuste alespoň jeden aspekt naznačit…

Třeba větší dopad na lokální jednání s městy, kde má hokejbal tradici. Kluby potřebují k dobrému fungování adekvátní podporu města. Čekal jsem, že se bude jednodušeji jednat s potenciálními sponzory. Myslím, že se to lokálně povedlo, třeba my v Hradci si nemůžeme na spolupráci s městem vůbec stěžovat, i když stále také řešíme zásadní věci typu vybavenost areálu nebo vůbec pronájem pozemku, kde máme hřiště. Toto prostě velmi ovlivňuje fungování klubů a je dost těžké lokálně týmy i mládež posouvat dále, pokud k tomu nejsou podmínky.

Jak aktivně budete sledovat šampionát v Pardubicích?

Pokusím se určitě co nejčastěji být na zimáku a vidět co nejvíc. Uvidíme, co mi práce dovolí. Každopádně mám to kousek od domova, byl by hřích nesledovat, kam se hokejbal ubírá a jak se rozvíjí v jednotlivých zemích. Moc se na to těším. Předběžně jsem se bavil s Tomášem Jílkem, že bych mohl spolukomentovat nějaký zápas, což by bylo taky fajn. Takže uvidíme, snad to vyjde a užiju si toho co nejvíc, moc se na MS těším.

Takže vás láká další televizní zkušenost?

Pokud bude mít někdo zájem, určitě se tomu nebráním. Vím, že to má velké rezervy, ale cítím se u komentování dobře, takže určitě láká.

Co Tomáš Jílek? Pronikl dobře do tajů hokejbalu?

Já myslím, že Tomáš se vypracoval za dobu, co ho znám, v jednoho z klíčových komentátorů České televize. Mně se jeho projev líbí a moc jsem mu přál, aby se dostal mezi tu, když to tak řeknu, elitu. Třeba cyklistiku jsem začal sledovat jen kvůli němu, hrozně se mi líbí, jak to lidově řečeno žere. No a pro hokejbal je to dar, že ho dělá Tomáš a dělá ho tak dlouho. Je to podle mě jediný komentátor, který si umí pospojovat aspekty z minulosti, ví, jak se hokejbal vyvíjel, zná hráče konkrétně a osobně a tím, jakou má v ČT pozici, nám hrozně pomáhá. Řekl bych, že i jeho hokejbal chytl a že i on se na domácí šampionát těší.

Nemáte ještě alespoň někde ve skrytu duše ambice se ostře sledovaného turnaje účastnit jako hráč? Napadlo vás to?

No, já si myslím, že 95 % hráčů, kteří hrají extraligu, by to v hlavě mělo mít. Národní tým musí být pro každého nejvyšší meta, sen a cíl. Od juniorského šampionátu v Kralupech v roce 2000 jsem si užil v reprezentaci dost a mám na co vzpomínat, vždycky byla čest reprezentovat. Taky nikdy nezapomenu, když jsem jedinkrát odmítl. Bylo to 14 dní před Kanadou, kam jsme měli jet hrát o zlatý hattrick. Já měl tenkrát natržený stehenní sval, ale šli jsme s Hradcem do finále a docela se dařilo, a i když jsem nebyl v té závěrečné nominaci, trenér Kadlec mi zavolal po tom, co se zranil myslím Adam Roušal. Strašně se to ve mně pralo, ale věděl jsem, že pokud mi to tam rupne, nebude možnost, aby přijel náhradník. Navíc jsem měl zprávy, že v podobném stavu tam jede další hráč, tak jsem to odmítl a obrečel. Mistrovství v Kanadě by byl vrchol, takže to bylo těžké, k tomu trenéra Kadlece odmítnout skoro nejde. Ale zpátky do reality. Jak říká Jarda Jágr, budu hrát, dokud budu cítit, že týmu něco můžu dát. A já mám pocit, že v Česku teď hraje hodně kvalitních útočníků, kteří mají reprezentaci co dát o moc víc než já, takže v tuto chvíli je moje účast pravděpodobná jako to, že by jel prezident Miloš Zeman na dovolenou do Tibetu a zahrál si s dalajlamou tenis. (usmívá se) Bohužel zdravotní stav už mi moc neumožňuje dostat se do odpovídající formy, takže to pro mě není téma.

Ať to trochu odlehčíme. Umíte si představit, jak prezident hraje tenis?

On je super člověk, takže líný tenis by určitě zvládl. Tři minuty. (směje se) Já si spíš umím představit, co by dělat neměl, ale to je asi na jinou debatu. Ne asi, určitě…

Pokud se nepletu, dostal jste nabídku být asistentem trenéra u reprezentačního áčka. Proč jste ji odmítl?

Po odchodu trenéra Kurfirsta jsme se o tom vážně bavili. Bylo to podruhé, co jsem panu Kadlecovi řekl ne, a podruhé, kdy si to trochu vyčítám. Ale tenkrát jsem zvážil tři věci. Zaprvé jsem dostal v práci novou pozici a čekalo mě hodně cestování na Slovensko. Proto jsem tušil, že bych tomu nemohl dát 100 %, a to bych se styděl sám před sebou. Zadruhé jsem chtěl být ještě na hřišti a tehdy jsem měl v hlavě MS v Pardubicích daleko více, chtěl jsem se zkusit připravit a zabojovat o to. A zatřetí jsme měli moc práce v Hradci a chtěl jsem se tomu naplno věnovat tady.

Co tedy vlastně děláte za zaměstnání? Mailová adresa leccos napovídá...

Pracuji u Red Bullu už 10 let, třikrát jsem změnil pozici, aktuálně mám na starosti síťové zákazníky a řetězce v Čechách i na Slovensku, takže hodně cestování a odpovědnosti. Ale dávat lidem a myšlenkám křííídla mě pořád baví. (opět se směje)

Do sezony jste oficiálně vstoupil jako asistent trenéra Hradce Králové. Znamená to, že máte do budoucna trenérské ambice?

Tak já už se docela dlouho pohybuji na té hraně mezi hřištěm a lavičkou. Myslím, že kromě Jardy Pavlíka jsem do toho posledních 10 let tak trochu kecal každému trenérovi… Za ta léta jsem hodně věcí zažil, navíc kluky znám dobře, tak věřím, že tuším, co potřebují a jak by se mělo pracovat. Takže trenérské ambice mám rozhodně, uvidíme časem, jak se to vyvine dál.

Furt vás to kromě toho ale táhne na hřiště... Co se vám honí hlavou v souvislosti s definitivním koncem? Kolikrát jste to řešil?

Poslední tři roky skoro každý týden!!! Prostě je to jednoduché. Hlava, ruce a srdce by ještě chtěly. Hokejbal je moje životní láska, hrát ho je moje droga. Bohužel ale moje zdraví není v pořádku, nohy už nedrží a bojuji nejdřív s nimi, pak se soupeřem. I rozcvička už je pro mě utrpení. Je to těžké, říci definitivně konec, ale vím, že se to blíží rychle. Proto jsem rád za každý další zápas, který dohraju. Jen moje žena ví, jak ráno po zápase vypadám a řekl bych chodím, i když to moc chůze není. Ale vím, že to jednou přijde, a dá se říct, že už s tím počítám.

Měla žena tendence vás od hokejbalu odradit třeba kvůli zdraví, nebo prostě ví, že jste ten správný blázen?

Manželka mě neodrazuje. Hned na prvním rande jsem jí řekl životní priority a to, že úterý, čtvrtky večer a víkendy patří hokejbalu. Hrozně mě mrzí, že se mnou nezažila aspoň jedno mistrovství světa, protože to prostě je pro rodinu ocenění a zážitek. Ona nejenže mě neodrazuje, ale chodí na 99 % zápasů a naštěstí ji to baví. Večer mi pak vždy namasíruje kotníky a poprosí mě, ať už tam nelezu s tím, že moc dobře ví, že to nedopadne. Upřímně říkám, že kdyby neměla tenhle přístup, tak už hokejbal nehraju. Nebo spolu nejsme. Ba ne, vtipkuju. Ona ví, že dokud budu chodit, tak budu hrát, ale taky to, že teď v době, kdy čekáme 88 juniora, už i já uvažuju trochu racionálně a že se konec blíží.

Jak jste na tom tedy zdravotně? Co můžete a naopak nesmíte?

Dlouhodobě jde o kotníky. Narodil jsem se s vrozenou vadou , která se jmenuje pedes equinovari. Je to záludná a nepříjemná věc a málo lidí se vůbec dostane do stavu, že by mohlo normálně chodit, natož sportovat. Já za to vděčím zázračným rukám pana primáře Horela, který se do těch náročných operací hned po mém narození pustil, a hlavně rodičům, kteří se mnou do 15 let každý den hodiny cvičili. Mám docela zdeformované nohy, operované nárty a achilovky, ale přesto jsem v životě mohl běhat a zažít se sportem takové věci, takže jsem moc šťastný. Kotníky se samozřejmě postupně hroutily, achilovky zažívají záněty a bohužel mým abnormálním způsobem běhu se začaly pomalu ale pravidelně trhat i stehenní svaly. Aktuálně už je to na hraně, přesto cítím, že ještě pár zápasů můžu odehrát.

Ty problémy s nohama znějí po pravdě dost šíleně. Musíte být ohromně cílevědomý. Platí to ve všem?

Já nechci, aby se to nějak zveličovalo, ale kdo ví, o jakou vadu jde, nebo si to najde na internetu, tak mu opravdu přijde nereálné, že jsem tak dlouho hrál. Prostě za vše můžou moji rodiče. Tolik úsilí a hodin času, co dali mým nohám, je neskutečných. Do smrti jim budu vděčný. A když jsem je viděl na tribuně v Plzni po finále, tak jsme všichni tři věděli, že je to jejich zlato. A cílevědomý? Spíš bych řekl, že jsem se naučil fungovat s bolestí, která se mnou hraje už 15 let každé střídání a umím jít přes ni. Představte si, že máte v obou ponožkách špendlík a jdete si zaběhat. Je to fakt… zlý, ale dá se to. A možná ta myšlenka, že jsem věděl, co mě to stojí přemáhání, mě vždycky posouvala k tomu, že jsem si říkal: když už, tak už, pojď, makej, bojuj, to dáš.

Cvičíte? Nebo jaké máte aktivity mimo hokejbal?

No teď na to po hříchu nebyl moc čas, ale já vždycky nejvíc potrénoval v zimě, tak už se těším a pomalu do toho nastupuju. Určitě bude posilovna, bazén, spinning a squash nebo badminton, to jsou mé oblíbené činnosti, při kterých se člověk vypotí a vyčistí hlavu.

Plastový povrch v Hradci asi jedině prospívá i vám, že?

To 100% ano. Jednak to samozřejmě odpruží více než asfalt, takže pro klouby je to šetrnější, a také hra mi na tom přijde rychlejší, plynulejší. Až na období pravidelné rosy a logického klouzání je to bezvadná změna.

Jste jednou z největších osobností českého hokejbalu. Není už čas přemýšlet o vytvoření síně slávy?

Já ji určitě tvořit nebudu. (usmívá se) Navíc mám za to, že je tu mnohem víc zajímavých adeptů, kteří udělali pro hokejbal hodně. Já mám přece jenom jeden prsten za titul z extraligy z Elby a dvakrát jsem měl tu čest být součástí zlatého týmu na MS. Myslím, že hráči jako Pavel Kormunda, Sváťa Kvaizar, Jarda Pavlík nebo Vašek Hodovník by se tam určitě vyjímali víc. Mně bude stačit malá polička v obývacím pokoji, kde je těch pár nejcennějších věcí.

Jak se vám líbí aktuální změny v extralize? Povinné HCM, povinná ustrojenost, trenér povinně na střídačce atd.?

Nejde to hodit do jednoho pytle a navíc ti lidé, kteří to navrhují a schvalují, mají strašně těžkou pozici. Nikdy se totiž nezavděčí všem, to nejde. Hokejbal totiž hraje mnoho lidí, týmů, ale s rozdílnými ambicemi a přístupem a vymyslet změny a progres, který bude vyhovovat všem, není možné. Druhá věc je, že v našem sportu chybějí finance, které jsou potřeba k naplnění rozpočtu tak, aby se dalo vše realizovat. Když si vezmeme mládež, práci s ní tak, aby to mělo kvalitu, není to levná věc. Stejně tak vyhovující šatny, střídačky, osvětlení a další věci. Když srovnám třeba Plzeň, Kladno a Pardubice, což jsou dle mě kluby s nejlepším zázemím a celkově koncepčním přístupem, s některými kluby ze třetí, potažmo druhé ligy, je jasné, že je to obrovský rozdíl. Můj názor je takový, že kluby, které hrají extraligu a tvoří obrazně řečeno vrchol pyramidy, by měly dělat vše pro posun sportu a prostě se musí shodnout a přizpůsobit se. Proto s HCM, trenérem i ustrojením souhlasím.

Kdysi jste prohlásil, že když jste byl v patnácti nejlepší na tréninku mezi dorostenci, chtěl jste být nejlepší i mezi muži, a to vás hnalo dál. Nepřemýšlel jste, že byste pořádal motivační semináře?

Myslím, že hlava a psychika tvoří velkou část výkonu. Vidím to na sobě, ale i na hodně spoluhráčích. Stejně jako na těle se musí pracovat i s myslí, aby mohl být výkon ideální. Mě vždycky hnalo srovnávat se s lepšími, měl jsem k tomu v Hradci ideální prostředí, hrálo tu hodně kvalitních hráčů, kteří mě inspirovali a motivovali. Nejlepším příkladem je Dan Nutil. To byl hráč, který nikdy nevypustil jediné cvičení na tréninku, vše dělal pořád naplno. Přišel po dvanácti hodinách v práci do šatny úplně zhuntovaný, převlékl se a na hřiště vlétl úplně nový člověk. Ještě si přidával, pořád se chtěl zlepšovat, a to i v sedmatřiceti. Navíc do hokejbalu dával emoce, nechtěl prohrát jediný souboj, žádný zápas na tréninku, natož mistrovský. A tak jsem se k tomu snažil přistupovat i já. Na motivační semináře to není, to můžou dělat odborníci na psychologii sportu, nicméně uznávám, že mě to téma baví a rád hledám individuální cesty, jak jednotlivé hráče citlivě namotivovat způsobem, který sedí právě na jejich hlavu.

Teď už tedy v rámci zdraví jen přinutit svou hlavu, aby vzala konec kariéry? Nebo se do ničeho tlačit nebudete?

Já už se tlačím asi čtvrtý rok. Už jsem byl rozhodnutý končit. Jedno jaro už jsem do sebe sypal tolik aulinu a nimesilu a dalších dobrot, že jsem si řekl dost. Navíc toto rozhodně není dobrý příklad pro mladé, je to prostě špatně pro tělo a já to vím. Jenže pak přišel do Hradce Jarda Pavlík a já neodolal. On je pro mě obrovská osobnost, hrozně si ho vážím jako hráče i člověka a moc jsem s ním chtěl pracovat. Nakonec z průměrného týmu, který tehdy v Hradci byl, udělal finále extraligy a já jsem rád, že jsem pokračoval. A teď? Říkám si pro sebe, že už to nebudu lámat přes koleno, ale pak mi dojde, že už to vlastně dávno lámu, takže ano, až si to srdce s hlavou domluví nebo opravdu dojdu k tomu, že tam zbytečně zabírám místo, skončím…

(Lukáš Vrkoč)