Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Poslouchám své tělo

Podle mnohých nejlepší obránce v republice – se snaží předcházet zraněním

Pochází z vyhlášené vsetínské líhně, protože sportovní kariéru TOMÁŠE KUDELY nastartovala zlatá éra hokejového klubu z Lapače. Následovalo střídání různých sportů včetně hokejbalu, stěhování do Prahy a přestup na Kladno. A tak je bezmála dvoumetrový dlouhán už sedmým rokem pilířem zadních řad Alpiqu i hokejbalové reprezentace. Nasajte z rozhovoru, jak mluví o trénincích či hned na úvod o své pozici nejlepšího obránce…

Tomáši, nemůžeme začít jinak – v zimní anketě Magazínu hokejbal vás zástupci extraligových týmů nejčastěji označili do své vysněné pětky. Jste tedy nejoblíbenější extraligový spoluhráč! Co na to říkáte?

Anketa mi neunikla, určitě to bylo zpestření zpravodajství z hokejbalu. A že jsem nejoblíbenější spoluhráč? No, spíš bych řekl, že každému soupeři vadí moje dlouhá hokejka, takže by radši hráli se mnou. (směje se)

Kdo by nechyběl ve vaší vysněné pětce?

S Liborem Topolánkem jsme často spekulovali, jak by to vypadalo, kdyby se domů na Vsetín vrátili všichni odchovanci, kteří působí nebo působili v extralize. V té době jsem si vysnil do pětky brankáře Jana Šimaru a hráče Michala Dědiče, Libora Topolánka, Michala Trčku a Jiřího „Jacka“ Janáčka.

Opusťme na chvíli přítomnost a pojďme se přenést do vašeho dětství. Jaké bylo? Pro hokejistu ze Vsetína v dobách největší slávy tamního klubu to muselo být fajn, ne?

Ten hokejový boom byl v 90. letech obrovský, v podstatě celý Vsetín žil hokejem. Mládežnické týmy byly plné, bylo z čeho vybírat. A kdo hokej nehrál, chodil fandit. Co pamatuju, tak bylo na zimáku téměř vždy vyprodáno.

Četl jsem, že jste hokej hrál do 12 let a pak jste musel skončit, protože to byl pro rodiče drahý sport. Je to pravda?

S hokejem jsem skončil ještě dřív – už ve 3. třídě, a bylo to kvůli více faktorům. Jednak to nebylo nejlevnější, ale taky jsem byl v té době velký paličák, měli to se mnou těžké jak rodiče, tak trenéři. Na ledě se třeba dělalo nějaké cvičení, ale já jsem si střílel na druhé straně na branku. (směje se)

Nemrzí vás to, když dnes vidíte, jaký máte talent? Neříkáte si – kde jsem mohl být? Mohl jste se hokejem třeba živit…

Určitě nemrzí, naopak jsem měl možnost vyzkoušet spoustu jiných sportů, tím jsem získal velkou všestrannost. Hrál jsem fotbal, tenis, nohejbal, a než jsem vyrostl, dělal jsem taky sportovní gymnastiku, díky které jsem získal obratnost a těžím z ní dodnes.

Jak jste se tedy dostal k hokejbalu?

Přestoupil jsem z chodníkové ligy. (směje se) Téměř každý den po škole jsem doma zahodil aktovku a běžel ven, kde se stále něco dělo. Mastili jsme to s hokejkama a tenisákem na hřišti, na chodníku i na silnici. V té době hodně kluků z našeho sídliště začalo hrát hokejbal pod trenérem Mitášem, o kterém se dá bez nadsázky říct, že to naši generaci na Vsetíně naučil hrát. Já jsem se už tehdy hodně bavil s Petrem Dulavou, který nyní hraje za Kert Park, a ten mě nalákal, ať to jdu zkusit.

Ve dvaceti letech pak přišlo vaše stěhování do Prahy. Prvním impulsem byla škola nebo hokejbal?

Zrovna jsem dodělal střední školu, takže mi nic nebránilo přestoupit na Kladno. Zároveň jsem ale ještě neměl chuť pracovat, takže jsem si hledal školu. Prvotně jsem šel za hokejbalem, ale teď si neumím představit, že bych zároveň nestudoval. Škola mi dala hodně.

Co za školu jste si vybral?

Vždycky mě bavil zeměpis, tak jsem ho začal studovat na Univerzitě Karlově, obor Geografie a kartografie. Zpočátku bylo obtížné skloubit studium, hokejbal a práci, ale naučil jsem se v tom chodit. Bohužel právě ta škola trpěla nejvíce, proto mi trvalo dostudovat déle, než je obvyklé.

Kde jste bydlel a jak jste se mimo domov cítil?

Chvíli jsem bydlel na Kladně na ubytovně. Ale v Praze mám část rodiny, pomohli mi s bydlením, takže jsem se po nějaké době přesunul tam. Většinu času jsem bydlel sám, ale zároveň jsem byl každý den v kontaktu se spolužáky ze školy nebo se spoluhráči z týmu. Takže jsem se cítil dobře. A v Praze už jsem zůstal, dokončil školu a našel si práci v oboru. Živím se jako kartograf v oboru navigačních systémů.

Do Kladna vás doporučil Michal Trčka. Ten vás znal od dětství?

Od dětství ne. Myslím, že si mě všiml, když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let a hrál jsem za Vsetín 1. národní ligu. Jezdil se občas dívat na zápasy a tam mě viděl hrát.

Ostatní Vsetíňáky v kladenském dresu Libora Topolánka a Michala Dědiče jste také znal?

Všichni tři to jsou vsetínské legendy, každý v klubu je znal. Osobně jsem je ale poznal až na Kladně. Hlavně s Liborem jsem trávil čas i mimo hokejbal, protože taky žil v Praze. On mi nejvíc pomohl s adaptací.

Pamatujete si ještě na rok 2009 a svůj první trénink na Kladně? Bál jste se?

První trénink si už nevybavuju, ale vzpomínám si na první cestu na trénink, to jsem poznal Čuka a Gega (Michala a Dana Hnízdilovy, pozn. red.) – když poznáte ty dva, už vás nic nemůže překvapit. (směje se)

Tak pobavte i ostatní…

Těch historek je spousta, ani nevím, kterou vybrat. Vlastně už vím, jedna z prvních, to bylo jednou po cestě z tréninku. Jezdili jsme autem a ještě jsem ty dva od sebe neuměl rozeznat. Jeden z nich toho druhého nechtěl zavézt na parkoviště vzdálené asi 100 metrů od křižovatky, kde jsme stáli na červenou. Tak si ten uražený vystoupil a prásknul mu se dveřma. Ten, co řídil, si to nenechal líbit, vyřítil se z auta a chytil bratra do kravaty. Tak se tam v křižovatce škrtili, kolem jezdili a troubili řidiči, já jsem nevěděl, co mám dělat. (směje se)

Dnes naopak mladíci, co chodí do Kladna na zkušenou, vzhlížejí k Tomáši Kudelovi. Cítíte se už být v té roli staršího zkušeného hráče, který je vzorem a umí poradit?

U nás v týmu jsou pořád klubové ikony Dědič a Rejthar, ti budou hrát snad do padesáti! (směje se) Zkušeností na rozdávání mají i Jirotka, Ogurčák, Dan Hnízdil, takže úplně jako ten vůdčí typ se ještě necítím. Snažím se jít příkladem hlavně na hřišti, a když je potřeba, určitě poradím.

Vyjmenoval jste pár starších hráčů, jinak je nicméně kladenský tým úplně jiný, než když jste do něj přišel. Jak vnímáte tyto změny?

To je pravda, zažil jsem tady generační obměnu. Ten tým, který vyhrál tři tituly po sobě, byl věkově starší a zkušenější, než je tomu dnes, měl obrovskou sílu. Časem se ale měnil i samotný hokejbal, začal být více atletický. Dnes hrají v lize prim týmy, které sázejí na dravé mládí. Kromě Kladna to jsou především Pardubice a Plzeň. Současné Kladno se drží tohoto trendu a tým má opět velkou sílu, herní styl je ovšem zcela jiný než před generační obměnou. Klub pracuje dobře, cesta je nastavená správným směrem.

Často vás titulují jako nejlepšího obránce v republice. Kdo je nejlepší bek ve vašich očích?

To je hrozně subjektivní, co člověk, to názor. Když to o mně někdo řekne, potěší to. Pokud se ale někdo zeptá na můj názor, tak odpovím, že nejlepší bek je Honza Pospíšil.

Trenér Mašík vzpomínal, že když vás trénoval v reprezentaci U20, byl jste dobrý, ale ne nejlepší. Co se tedy stalo?

Řekl, že jsem byl dobrý? To mě teda přechválil. (směje se) V té době jsem byl na mezinárodní úrovni velmi průměrný hráč. Ten zlom nastal po přestupu na Kladno. Pokud jsem chtěl být v týmu, musel jsem makat víc než jindy, protože ten samotný talent jsem neměl kdovíjaký. Zvykal jsem si na styl trenéra Kadlece a sedělo mi to.

Neříkejte, že za vším stojí trenér Kadlec?

Nikdy nezapomenu, když mě Drahoš po hodně nepovedeném zápase nemilosrdně poslal do „béčka“, to byl taky slušný impuls pro moji výkonnost. (směje se)

Spoustu lidí určitě zajímá, v čem je to kouzlo jeho tréninků. Můžete prozradit něco konkrétního, co je v jeho práci jiné než u ostatních trenérů?

Moc jiných trenérů jsem nezažil, takže nemůžu srovnávat. Každopádně to není nijak složité – jeho tréninky mají hlavu a patu a jsou velmi intenzivní. Základ je kvalitní „suchá“ příprava, troufám si říct, že ji máme nejlepší z celé ligy. Jednotlivá cvičení na hřišti dává dohromady s Milanem Maršnerem, skvěle se doplňují. Když se k tomu přidá i dobrá tréninková morálka hráčů, všechno do sebe zapadá, jak má.

Jak tedy dnes trénujete, abyste se udržel ve formě hodné nejlepšího zadáka v Česku? Kolik máte tréninků na hřišti?

Trénujeme třikrát týdně, ale je třeba zmínit, že se nesejdeme, abychom si zahráli na dvě, ty tréninky jsou náročné, zaměřené na herní situace. Takže když máme volný den, zvláště teď při play off, je lepší ho věnovat regeneraci.

Takže individuální tréninky nepraktikujete?

Občas si přidám trénink navíc, ale není to pravidlo, poslouchám své tělo. Zásadní věc, kterou jsem letos změnil, je životospráva a celkový přístup k tréninku. Například stravování, v tom jsem kompletně překopal svoje návyky. Nebo kompenzační cvičení po tréninku, věřím, že díky tomu snižuju riziko zranění. Celkově se fyzicky cítím nejlépe za poslední roky.

Ano, výživa se poslední dobou ve společnosti hodně řeší. Co konkrétně jste tedy vypustil a co do jídelníčku naopak přidal?

To by bylo na dlouhé povídání. Ale základ je pravidelně snídat, zapojit svačiny a zmenšit porce na obědy a večeře tak, aby tělo mělo přísun energie po celý den. Vypustil jsem především potraviny plné cukru a zapojil více ovoce a zeleniny. Snažím se mít pestrou a vyváženou stravu.

A ta kompenzační cvičení? Uvedete nějaký příklad…

Klasický strečink, po každém tréninku i zápase. A v rámci regenerace jednou týdně bazén a sauna.

S tím souvisí, jak dlouho plánujete ještě hrát? Jste ten typ, co nebude mít dost ani ve čtyřiceti letech, nebo se na sport díváte třeba přes rodinu?

To je těžká otázka. Obecně bych řekl, že budu hrát, dokud vydrží zdraví a dokud mě to bude bavit. Nemám daný žádný věkový limit, kdy bych chtěl skončit. Stát se samozřejmě může cokoliv, přijdou jiné priority, které budu muset zohlednit. Uvidíme, co přinese čas.

Zůstanete věrný Kladnu?

V rámci extraligy se nikam jinam nechystám, jsem na Kladně spokojený.

Nevadí vám dojíždět třikrát týdně z Prahy na trénink? To nestojí úplně málo času…

Bydlím na kraji Prahy, z domu to mám na hřiště 30 minut, což není tak strašné. Jezdíme čtyři, podle domluvy vždy jeden z nás vezme auto. Ale autobusem jsem se najezdil taky hodně, ta cesta se potom dvakrát protáhne, to už není tak příjemné…

Máte přítelkyni? Co ta říká na věčné tréninky a víkendové výjezdy po republice?

Mám úžasnou přítelkyni Adélu, hodně mi pomáhá a podporuje mě, jezdí i na zápasy. Je sportovně založená, takže to tréninkové vytížení chápe. Ostatně sama ho má velké, vede skupinové lekce TRX. Dokonce s námi absolvovala i několik tréninků GRIT v zimní přípravě.

Trénoval jste už pod jejím vedením? Jaké to bylo?

Trénoval a přiznám se, že jsem byl po hodině TRX úplně vyždímaný, i když už jsem měl v tu dobu dobře natrénováno. (směje se) Je to jiný pohyb, člověk si musí zvyknout.

Napadá mě, že ještě větší pochopení by možná měla, kdybyste z tréninků a zápasů nosil něco do rodinného rozpočtu. Myslíte, že bude někdy hokejbal alespoň poloprofesionálním sportem?

Nějaké pokusy tady už v minulosti byly, ale nemělo to dlouhého trvání. Zároveň vím, že v lize jsou i jednotlivci (hráči, trenéři…), kteří z toho nějakou korunu mají. Ale určitě je to neuživí. Pro velké sponzory není hokejbal zatím natolik atraktivní a tolik na očích veřejnosti, aby je to přimělo platit hráče. Na druhou stranu hokejbal má právě to kouzlo, že je to amatérský sport s profesionálním přístupem.

Je to podle vás kouzlo? Když se objeví kvalitní trenér a nebude dostatečně ohodnocený, uteče k jinému sportu. Mně to přijde jako handicap a ne jako kouzlo!

Když zmiňujete ty trenéry, tak naprostá většina to dělá proto, že má k tomu sportu vytvořený vztah, často i hokejbal sami hráli. Určitě by uvítali nějaké finanční ohodnocení, ale budou to dělat i bez něj, protože ten náš sport mají zkrátka rádi. A takových kvalitních trenérů je celá řada.

V řadě měst se mluví o hale – mimo jiné i na Kladně. Víte o tom něco?

Vím o tom, v létě by měl náš areál projít velkou rekonstrukcí, ale prozatím to bude bez zastřešení.

Je toto cesta, jak posunout hokejbal – přesunout ho do hal a pak ideálně pravidelně do televize?

Určitě, hokejbal v hale je atraktivnější jak pro diváky, tak pro hráče samotné. Více televizních přenosů by bylo super, ale to záleží na jednáních svazu se zástupci médií. V dnešní době je ale konkurence menších sportů veliká, taky se chtějí dostat na obrazovky. Řešením by možná byla samostatná hokejbalová platforma, jako už nyní funguje Hokejbal TV. Mít větší rozpočet, určitě by se dalo realizovat více přenosů z jednotlivých kol extraligy.

Někteří oponují, že tím hokejbal ztratí své kouzlo venkovního prostředí. Co vy na to?

Samozřejmě, ten názor nikomu neberu. Osobně si ale myslím, že hokejbal v hale nabídne více regulérních zápasů, neprojeví se faktor počasí. Jeden příklad za všechny – letošní rozhodující pátý zápas čtvrtfinále Kert – Letohrad. Bohužel tak důležitý zápas se nehrál v důstojných podmínkách, v Praze začalo pršet a na mokrém plastu neměl Letohrad nárok na úspěch. Domácí vědí, jak na kluzkém povrchu hrát, hosté se „doklouzali“ k prohře 1:9. Tím ale nechci snižovat výkon Kertu, který předvedl zlepšený výkon oproti minulým zápasům.

Pojďme na závěr přidat něco pozitivního. Co byste vzkázal mladým hokejbalistům, kteří nyní třeba v žákovských kategoriích sní o tom, jak jednou budou hrát extraligu?

Aby se hokejbalem hlavně bavili a vytvořili si k tomu sportu vztah. Když z toho budou mít radost, lépe se hledá motivace k dosažení cílů.

(Marek Brož)