Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Nerad sedím v koutě!

Předseda ČMSHb Josef Kozel hovoří nejen o MS 2017

První muž českého hokejbalu, starosta Heřmanova Městce a v neposlední řadě otec dvou dětí – to je JOSEF KOZEL. V obsáhlém rozhovoru se rozpovídal o svých mnoha činnostech i tom, co je jeho cílem v našem sportu. Prozradil také, o čem sní a s čím na fungování svazu a věcí kolem něj není úplně spokojen…

Starosta, předseda, rodič… Co vás zaměstnává nejvíc?

Začnu z opačného konce a musím říci, že největší deficit mám v rámci rodiny. A byl bych falešný, kdybych vyprávěl, že cokoliv jiného než starostování zabírá nejvíce mého času. Tato funkce člověku dokonale změní režim fungování, protože například když jsem vstupoval do hokejbalového dění, byl jsem soukromý podnikatel, který si režim dne definuje sám, zatímco teď je můj program definován kýmkoliv okolo. Volný čas, který hledám mimo starostování, věnuji hokejbalu a až na třetím místě je rodina. Bohužel to tak musím označit a v tuto chvíli neumím jinak. Určitě mám však výhodu alespoň v tom, že na rozdíl od minulého předsedy je dnes svaz organizačně a principiálně řízen jinak.

Jak to myslíte?

V předsednictvu jsou lidé, kteří se věnují jednotlivým oblastem, a není to kolektivní řízení ve smyslu toho, že se jednou za čtvrt roku sejdeme a o něčem rozhodujeme. Nyní jde o intenzivní práci každého člena předsednictva a na mě zbývá koordinace a nadstavba.

Co říkají členové rodiny, že jsou aktuálně až na třetím místě v pořadí vašeho pomyslného žebříčku aktivit?

Aktivit ano, v hlavě však budou vždy na místě prvním. Rodina je pro mne nade vše a jsem moc rád, jakou rodinu mám! Jen díky jim mohu mít aktivity postaveny, jak jsem odpověděl. Ale jak to vidí oni sami, tak to byste se musel zeptat manželky nebo dcery, která sedí kousek vedle… (usmívá se) Ale každopádně zásah pro rodinu to byl velký už ve chvíli, kdy jsem začal pracovat v předsednictvu hokejbalového svazu. Manželka mě však poznala jako typ člověka, který když něco dělá, nekouká na nejbližší okolí. Chápu, že to moc není moje pozitivum, ale je to tak. Moje žena je polovina mých osobních úspěchů, bez ní bych nebyl, kde jsem, a snažím se vše vynahrazovat, kdykoliv to jde. Děti mi dospívají, sportují a snažím se s nimi být na nejrůznějších akcích a se všemi pak samozřejmě na různých oslavách širšího rodinného kruhu, na něž jsem si našel čas vždycky a je to součást našeho života.

Povězte mi stručně, co obnáší pozice starosty…

Mohu udělat jednoduchou rekapitulaci pár dnů za sebou. Třeba minulý týden od čtvrtka po sobotu. Vše začalo přijetím spisovatele, doktora Miloslava Stingla v našem městě, oficiálním programem pro něho zakončeným besedou, den nato byla na programu návštěva hejtmana našeho kraje, čili vyšší politika a komunikace o zájmech našeho města, a večer koncert japonského flétnisty Yoshimy Oshimy, kterého jsem si pracovně překřtil na Uko Ješitu z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. No a další den svatba a pak řešení, že bylo vykradeno městské kino. Odpoledne zahájení výstavy a po ní jsem už jako „nestarosta“ pelášil do Pardubic na hokejbalovou extraligu.

Počkejte, vážně řeší starosta i krádež?

Ano, jak jde o majetkový problém města, jsem přizván! Život starosty je při pominutí úředničiny hodně rozmanitý, ale zároveň náročný na tu definici času, o které jsem mluvil.

Je zrovna rozmanitost tím, co vás na práci baví?

Svým způsobem to zajímavé je, určitě jo, na druhou stranu mě ale původně lákalo něco jiného. Konkrétně šlo o sounáležitost k městu, ve kterém bydlím, a snaha zde něco ovlivňovat a měnit – ať už jsou to podmínky k žití, strategie ve smyslu dalšího rozvoje nebo přátelský vztah k mladým lidem.

Měl jste podobnou pohnutku, když jste šel do předsednictva hokejbalového svazu? Tu touhu měnit…

Ne tak úplně. U hokejbalu mělo vše pozvolnější vývoj, kdežto u starostování to byl takový šrapnel v podobě úspěchu ve volbách, který přišel dost nečekaně. Co se týká hokejbalu, nejprve jsem působil jako regionální funkcionář, později jako sekretář východočeského svazu a postupně jsem dorůstal. Ale je pravda, že snaha posunout věci dál byla silná. Nerad sedím někde v koutě!

Kolik vám aktuálně zbývá času na hokejbal? Třeba na aktivní hraní v dresu Ježků z Heřmanova Městce.

Minimum, což mě hrozně mrzí. Pro mě je tento sport neskutečný způsob zábavy a relaxu, možná i ventilu, jenže na jaře jsem odehrál tři zápasy a na podzim pět nebo šest. A tréninky nestíhám skoro vůbec.

Kolikrát jste byl trénovat?

Jakmile čas dovolí, na hřiště vyrazím, ale přiznám se, že na jaře jen asi čtyřikrát. Vím, že to není moc, mám však i nějaké zdravotní komplikace a snad to kabina bere.

Jak byste se charakterizoval coby hráč?

Vždycky jsem byl typem, kterého na hokejbalu bavilo, že tento sport dokáže být pěkný na nějakou kulišárnu, přihrávku nebo kombinaci a dokáže být hrán pro radost. Úplně něco jiného než na ledě, kde jsem občas trochu platil za provokatéra. (usmívá se)

Přesně za rok budou vrcholit přípravy na mistrovství světa, které se koná v Pardubicích. Jaký je teď stav vaší mysli? Jste natěšený, nebo spíš máte z akce respekt?

Natěšenost je tam určitě! A pak celá řada obrovských otazníků. Šampionát beru od začátku jako obrovskou příležitost, jenže ta může mít dva scénáře. Jeden velmi plusový pro celé hokejbalové prostředí a druhý, který jej naopak může hodně poškodit. Svazu se v roce 2009 povedlo udělat mistrovství světa, které bylo zlomové nejen pro naši zemi, protože se každý od té doby chce přiblížit nastavené laťce, jenže jsme neuměli využít té příležitosti v rámci České republiky a s tím povedeným sportovním programem nezasáhli lidi daleko víc. To je jeden z velkých otazníků před Pardubicemi. Po organizační stránce jsme schopni stoprocentně uspořádat turnaj, který bude nezapomenutelný a bude mít kvalitu, ale já hledám přidanou hodnotu, aby všichni nekoukali jen na super deset dnů. Chci, aby šampionát zasáhl hokejbal a lidi tak, aby mohl dobře fungovat i dlouhé roky poté. Proto už jsme v rámci příprav učinili několik kroků, které třeba nejsou úplně viditelné, ale rozhodně by měly přispět k tomu, o co nám ve vedení svazu jde.

Jaké to byly kroky?

Jednání v televizi, na ministerstvu školství, náborové akce, centra mládeže, komunikace s kluby – to jsou věci, které nám skládají nějakou mozaiku a cíleně s nimi směřujeme k mistrovství světa, jeho přesahu a připravenosti na případ, že vyvoláme u širší veřejnosti zájem. A to právě před sedmi roky bohužel chybělo. V té době jsme měli pouhé jednotky klubů prokazujících koncepční práci, kdežto teď jsme republikovou mapu začali plnit daleko intenzivněji fungujícími organizacemi.

Myslíte si, že pod sebou máte dostatečně schopné lidi na to, aby se zmíněné otazníky přeměnily do plusů?

Těžká otázka… Ale kdybych nevěřil nejbližším spolupracovníkům, byl by to přece nesmysl. Každopádně tím, že jsme amatérský sport, máme schopných funkcionářů poměrně málo. A dost obtížně se hledají, protože pokud už někoho takového v klubu najdete, začínají se tříštit zájmy a nedaří se úplně oprostit od klubového smýšlení a prospěchu. Obecně se v hokejbalu pohybuje hodně schopných lidí a nemusíme se bát srovnání s jinými sporty, spíš je ale problém v tom, že dotyční vážně nejsou schopni cokoliv opustit a vše vnímají jen v rámci svého písečku.

Co by v rámci hokejbalového hnutí mohlo nebo mělo fungovat lépe?

Změnili jsme určité věci, ale mnoho z nich se projeví až po letech. Přesto za sebou máme nějaké výsledky, které sice může leckdo bagatelizovat, ale nikdo nám neodpáře, že máme oproti jiným sportům aktuálně větší nárůst členské základny u dětí do 10 let. Celé to je odezva za kroky, které se udělaly před dvěma roky. Teď jsme zase naplno rozjeli úspěšný projekt Hokejbalových center mládeže (HCM – pozn. aut.), a pokud někde vidím rezervy, pak je to v nedokončených akcích, jenže na jejich objektivní výsledky je ještě čas.

Napadá mě web svazu jakožto jediný oficiální informační hokejbalový kanál. Jaký máte názor na jeho fungování?

Je to jedno z hlavních témat, které se pravidelně objevuje na předsednictvu a má pro mě dvě roviny. Jedna je bavit se o části ryze pro hokejbalové prostředí a druhá jak prodávat sami sebe. Co se týká činnosti redakce, beru, že tam je oproti podzimu určité zlepšení, ale stále to pro mě není cílový stav. S příchodem šéfredaktora Pavla Schrofela jsme změnili uvažování v tom, jak na čtenáře cílit, a určitě nejde všechno změnit hned. Nicméně věc, která mě mrzí, je informování vnitřního prostředí, klubový servis, soutěže a statistiky. Tam se přiznám, že tápeme, přestože jsem čekal, že to bude směřovat správně. Ten dluh vnímám.

Právě statistiky jsou podle mého názoru nedostatečné. V čem je problém? Proč nejde mít přehledně například profil a konkrétní čísla hráče?

Máme trochu problém s historií a zpracováním soutěží z minulosti. Když se budeme bavit o databázích, které má svaz k dispozici, tak v podstatě to jádro dříve necílilo na statistiky, ale na matriku. Takže systém zpracuje třeba to, kolik lidí ročníku narození 1974 ještě aktivně hraje hokejbal, ale soutěžní část šla až na druhé koleji i z toho důvodu, že třeba ani dříve nebyla zpracována elektronicky. To je samozřejmě špatně a už na tom pracujeme. Konkrétně Ondřej Průša a Milan Hušek se snaží otočit vnímání dat a ukazatele, které mohou sportu třeba i propagačně pomoci. Vždyť v historii najdeme úžasné sportovní výkony, které se nemusíme bát srovnávat s daleko renomovanějšími odvětvími.

Další věc je extraliga. Nepřijde i vám, že informací o výkladní skříni hokejbalu bylo ještě v základní části na internetových stránkách málo?

Máte pravdu, byly tam rezervy. Ty jsou ovšem vždy otázkou možností svazu, ale také klubů samotných. Poslední rok jsme se proto věnovali komunikaci s jejich zástupci, vznikla expertní skupina. Hledali jsme průsečíky toho, jak by mohla extraliga v dalších letech vypadat a co pro to kluby i svaz mohou udělat. V tom vidím posun, protože v minulosti nebyli zástupci týmů schopni mluvit ani mezi sebou. Web je každopádně jedna z věcí, která bude neustále hodnocena, protože, jak jste řekl, je to jediný informační kanál. Jenže nám chybí i informovanost prostřednictvím rádia a televize, aby o hokejbalu bylo slyšet obecně. A teď si vemte, že do propagace extraligy i tak míří ročně 1,5 milionu korun... Bez ohrožení ostatních složek sportu. Každopádně extraliga není jen svaz, i kluby musejí soutěž přijmout za svou a v koordinaci se svazem pracovat na zviditelnění.

Jaký přínos vidíte v hokejbalovém TV magazínu?

Chtěli jsme vytvořit produkt, který budeme moci nabízet televiznímu prostředí. Ono se totiž obměňuje, a to v neprospěch malých sportů. Ty měly šanci dostat se tam, jedině když sehnaly peníze. Teď se však objevila tato forma příležitosti a my můžeme říci: pojďte s námi jednat o formě spolupráce. A zajímavé je, že poté, co jsme se dohodli se stanicí Sport5, začala jednání s ČT Sport úplně o jiném druhu spolupráce než předtím.

Můžete být konkrétnější?

Teď v době rozhovoru (19. dubna – pozn. aut.) jsme před podpisem smlouvy o mediální spolupráci s Českou televizí do června 2017, která by měla garantovat minimální počet přímých přenosů a také informace do sportovních zpráv a diskusí. Magazín by pak měl být vhodnou výplní.

Znamená to, že se můžeme těšit na pravidelné zařazení hokejbalu ve veřejnoprávní televizi?

V roce 2014 jsme jako předsednictvo vydali prohlášení, že během čtyř let budeme chtít odpovědět kladně na to, že se hokejbal na televizních obrazovkách bude v nějaké míře pravidelně objevovat. A tohle je první příležitost oficiální spolupráce, která bude definována smlouvou, vizí, kostrou a hlavně zmíněnou pravidelností. Ale stojí to opravdu hodně peněz…

Vraťme se ještě k extralize. Myslíte si, že je možné po vzoru florbalu uskutečnit superfinále ve velké hale?

Tohle téma se od doby vzniku superfinále florbalistů a jejich troufnutí si na O2 Arenu vrací v nejrůznějších myšlenkách směrem k hokejbalu. A já se přiznám, že toho nejsem úplně příznivec, protože si myslím, že finance, které florbal do jednorázové akce vloží, zmizí během dne a kromě efektu a zásahu v daný moment takový vliv na sport nemají a ve výsledku takovým zásahem tato snaha devalvuje sportovní stránku.

Takže se těšit nemůžeme?

To neříkám! Téma bylo dokonce předmětem debaty se zástupci extraligových klubů a třeba časem dospějeme k tomu, že akci jako vhodný marketingový vrchol sezony uskutečníme. Mám obdiv k tomu, co florbalisté dokázali, a vím, že hokejbal proti nim zaspal, ale nemyslím si, že jsme sportem, který má kopírovat všechno z florbalu. Musíme hledat svoji cestu a stát si za tím, co vytvoříme. A když to převedu na čísla, neumím si představit, že by hokejbalová veřejnost byla ochotná dát 500 korun za lístek do 02 Areny a užít si jeden sportovní den.

Když už mluvíte o té cestě… Kam myslíte, že hokejbal aktuálně směřuje?

Kdybych nebyl přesvědčen, že máme nějaký cíl, který chceme dosáhnout, a byl jen údržbář, který řídí nějakou neřiditelnou loď, už na židli předsedy sedět nebudu. Já si ale myslím, že hokejbal je teď ve fázi, kdy se z pozice pouličního sportu dostává do pozice sportu, který si nachází opodstatnění fungovat jako opravdový sport. A příklady klubů, které to s předstihem začaly vnímat, ukazují, že cesta existuje. Pracují systematicky, kooperují s městy, kraji a svou roli začínají vnímat podobně jako třeba basketbalisté nebo házenkáři ve svých organizacích.

Jaký je váš reálně uskutečnitelný cíl?

Samozřejmě dobře zvládnuté mistrovství světa, které bude mít několikaletý dopad i po jeho skončení. V dlouhodobém horizontu by český hokejbal měl mířit k tomu, aby se stal lídrem na poli světovém a začal měnit celou federaci.

A sen?

Aby mě Drahoš Kadlec nominoval jako hráče na šampionát do Pardubic. Ale zatím se k tomu moc nemá. (směje se)

Na závěr mi prosím řekněte upřímně: nehodláte rok po mistrovství světa a uplynutí dalšího čtyřletého volebního období s pozicí předsedy ČMSHb seknout?

Jsem rád, že tu otázku dáváte, protože už se mě na to ptala strašná spousta lidí a já vlastně nevím, z čeho vycházejí. Vždyť jsem nikde nenaznačil, že bych chtěl něco vzdávat. Pro mě je furt hokejbal velká výzva a pořád má v mých očích směr, který dává smysl. Proto určitě neuvažuji, že bych kamkoliv utíkal…

(Lukáš Vrkoč)