Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Pachuť osobních statistik

Velezkušený obránce Jan Nýdl má za sebou řadu úspěchů a touží po dalším titulu s Vlašimí

Je jednou ze živoucích legend českého hokejbalu. Vždyť urostlý obránce JAN NÝDL s reprezentací dvakrát postoupil do finále mistrovství světa a další úspěchy zažívá na klubové scéně s týmem HBT Vlašim. Jeden z nejstarších hráčů CCM Extraligy navíc letos znovu touží dosáhnout na zlato a vypráví, jak těžká jsou v devětatřiceti pondělní rána nebo jak netradičně se v tomhle věku udržuje v kondici.

Podle soupisek jste v devětatřiceti osmým nejstarším hráčem v extralize. Jak se to poslouchá?

Je pravda, že už hokejbal hraju hodně dlouho. Je to taková trochu krutá realita…

Tak jaké to je honit na hřišti kluky, kteří by mohli být vašimi syny?

Občas je docela zajímavé vidět hodně mladé kluky, jak na mě zkoušejí lecjaké finty.

A kdo je v soubojích jeden na jednoho úspěšnější?

Doufám, že já. (směje se) Až to tak nebude, tak tam budu úplně zbytečný a přenechám to jiným…

Vzpomenete si ještě na své hokejbalové začátky? Od kolika let hrajete pravidelně?

Hokejbal nebo spíš tenkrát benďák se hrával dost často za každým panelákem. Vyloženě na hokejbalovém hřišti jsem byl poprvé někdy kolem roku 1987. To jsme měli jako zájmový kroužek a odehráli pár zápasů. Mužské soutěže jsem začal hrát zhruba v roce 1996.

Patříte k těm, kteří přešli k botám z ledu?

Je to přesně tak. Chodil jsem do hokejové školy a po ukončení hokejové kariéry v roce 1991 se nabízel právě hokejbal.

Náš sport se za tu dobu neuvěřitelně rozvinul…

Za moji hokejbalovou kariéru se toho změnilo opravdu hodně. Začínalo se s tenisákem a v pracovních rukavicích na tenisových kurtech s miniaturními mantinely. Pokrok ale nešlo zastavit, a tak se začalo hrát podle pravidel, která se přizpůsobovala lednímu hokeji. Asi nejzajímavější éra byla, když se hrálo čtyři na čtyři na hřištích o rozměrech 25x50 metrů. Na zápasy chodilo docela dost diváků a bylo to i koukatelné. Dneska už je to trochu jiné a pokrok šel zase dál. Postupně se stavěla hřiště a dneska se hraje v pěti lidech.

Jak těžké pro vás je přizpůsobovat se změnám? Hra se navíc díky plastovému míčku a plastovým povrchům pořád zrychluje…

Nějak moc mi to nevadí. Mám docela rád, když má hra spád a něco se děje. Navíc plastový povrch je jednoznačně šetrnější k tělu i výbavě. Pořád mě trochu mrzí, že jsme loňský závěr sezony neodehráli právě na plastovém povrchu na vlašimském zimním stadionu.

Přitom vy hrajete s dřevěnou hokejkou. Nezvykl jste si na moderní kompozitové hole?

Je to trochu jinak. Do loňské sezony jsem hrál výhradně se „dřevem“, ale letos už jsem asi definitivně přešel na násady. S kvalitou mých oblíbených Titanek a později hokejek Jofa to šlo hrozně dolů. Po čtyřech měsících musím říct, že už jsem si na násadovky zvykl a hraje se mi s nimi dobře.

Slyšel jsem, že máte snad nejtvrdší ránu golfákem v extralize…

Určitě je spousta hráčů, kteří mají střelu jako já. Nikdy to nikdo neměřil, tak nevím, jestli je na tom něco pravdy.

Dobře, tak jednu z nejtvrdších. Stojí za tím nějaké speciální tréninky, nebo jen fakt, že jste chlap jako hora?

Žádné speciální tréninky nemám, tak je to asi tím, jak mi narostly ruce. (směje se)

Letos jste dal už pět gólů a máte našlápnuto na skvělou sezonu. Četl jsem, že formu máte pořád, takže je to snad náhoda?

Zatím nám to ve Vlašimi šlape jako týmu. To je pro mě rozhodně důležitější než nějaké statistiky a kolik jsem dal branek.

Počkat, chcete tvrdit, že vás osobní statistiky vůbec nezajímají? Vždycky je příjemné, když se na vítězství podílíte nějakým tím kanadským bodem, ne?

Na statistiky občas kouknu, ale spíš abych měl přehled, komu se jak daří. Individuální statistiky pro mě mají takovou nepatrnou pachuť od finále MS 2003 v Sierre, kde mě vyhlásili jako nejlepšího hráče zápasu a my dostali 1:6.

Jak se ve svém požehnaném sportovním věku připravujete na zápasy? Stačí tréninky s týmem, nebo trénujete i individuálně třeba v posilovně?

Trénuju normálně s týmem jednou až dvakrát týdně. Samozřejmě to by ani náhodou nestačilo. Nejsem zrovna zastáncem posiloven, trenažerů a podobných věcí. Přípravu mám založenou na tom, že se věnuju dalším sportům, při kterých se člověk odreaguje a zničí si tělo trochu jinak. Přes léto hraju dost šestkový volejbal a jezdím na kole. V zimě si k tomu ještě přidávám hokej.

Ve Vlašimi je mix mladých a zkušených hráčů. Jak to chodí v kabině? Chovají k vám starším ti mladí respekt, nebo jsou drzí jako jinde?

Ve vlašimské kabině vždy byla a je výborná parta. Myslím, že tohle by vám potvrdil každý. Samozřejmě mladíci občas „remcají“, protože musejí uklidit brány nebo připravit pár věcí na zápas, ale myslím, že je to v normě. (usměje se) Respekt ke starším hráčům je tam určitě taky cítit.

Snažíte se jim předávat životní zkušenosti?

To ani ne.

Proč?

Hodně lidí do Vlašimi dojíždí z různých směrů, tak není příležitost společně trávit nějak víc času.

Pokud se nepletu, vy dojíždíte z Českých Budějovic. Jak jste se vůbec před lety do Vlašimi dostal?

Do Vlašimi jsem přišel na podzim 2010. Už se mi moc vrcholový hokejbal hrát nechtělo, ale Michal Straka mě tak nějak ukecal, ať to ještě zkusím s tím, že právě ve Vlašimi mají nějakou vizi a jasné cíle. S odstupem času musím říct, že jsem udělal dobře, a i touto cestou Míšovi děkuju, že si na mě z našeho společného působení na jihu vzpomněl.

Hned v první sezoně jste byl nejproduktivnějším hráčem týmu. Tím jste si asi pojistil „smlouvu“ na doživotí, ne?

No, takhle to asi nefunguje… Je pravda, že v první sezoně se mi ve Vlašimi dařilo, ale vypadli jsme v prvním kole play off. Až se na to nebudu cítit nebo až se vedení rozhodne omladit, tak si sbalím věci a v klidu odejdu.

Co na vaše časté odloučení říká rodina? Určitě máte manželku a děti…

Doma mám maximální podporu, bez toho by to ani nešlo.

Proč vlastně skončil vrcholový hokejbal v Budějovicích? Vltava hrála seniorskou i mládežnické extraligy a dnes zůstaly jen vzpomínky.

V Budějovicích to skončilo v roce 2005. Už ta poslední sezona byla dost velké trápení. Asi hlavní příčinou byl nedostatek financí a nechuť lidí něco tomu obětovat.

A v mezidobí, než jste v roce 2010 zakotvil ve Vlašimi, jste hrál kde?

V letech 2006 a 2007 jsem odehrál pár zápasů za Plzeň na střídavý start, ale jinak jsem hrál II. NHbL Jih za Vltavu České Budějovice se spoluhráčema ze zlatých časů jihočeského hokejbalu.

Když jsme u nostalgie, vzpomenete si někdy na působení v reprezentaci?

Reprezentovat byla pro mě vždycky velká motivace. Byl jsem na dvou MS. Z obou mám stříbro, ale hned na tom mém prvním v Torontu 2001 to bylo hodně dramatické. Rozhodující branku na 3:4 jsme dostali ani ne minutu před koncem prodloužení. V Sierre 2003 to bylo, jak už jsem říkal, tak trochu bez nervů - opět prohra s Kanadou, tentokrát 1:6… Pak následovalo MS 2005, kdy už jsem se trenérovi nevešel do sestavy.

Právě po Pittsburghu, kde náš výběr vypadl už ve čtvrtfinále, se hodně řešilo, proč jste se do výběru nevešel?

Ani nevím, jestli se to nějak řešilo. Tohle je vždycky trenérovo rozhodnutí, a to já respektoval.

Ve Vlašimi působí mnoho současných reprezentantů. Dá se tedy porovnávat, jaké mají hráči podmínky teď a jaké jste měli vy před deseti lety?

O repre se v kabině nějak moc nemluví. Tenkrát proběhlo na konci sezony pár kempů a pak se udělala nominace. Dneska je toho asi víc. Kondiční kempy, přípravné zápasy, turnaje atd.

Měl jsem na mysli spíš materiální podporu. Reprezentanti v áčku fasují oblečení, rukavice, hokejky… Co jste dostali tehdy vy?

Tehdy jsme dostali jednu hokejku, pár věcí na sebe a to bylo všechno. Z každého mistrovství světa mi aspoň zůstal na památku jeden dres.

Za posledních pět let jste prakticky nechyběl v utkání. Asi máte štěstí na zranění a pořádně tuhý kořínek…

Snažím se odehrát všechny zápasy. Občas se nějaké lehčí zranění objeví, ale to si nechci připouštět. Kdybych si dal tři týdny pauzu, tak nevím, jestli bych pak ještě měl chuť se vrátit. (směje se)

A jak se cítíte druhý den ráno po náročném zápase?

Když se hrají dva zápasy za víkend, to pak v pondělí není úplná hitparáda. Ale naštěstí u mě funguje, že když se vyhrává, tak tělo tolik nebolí.

Je ještě něco, čeho byste chtěl v kariéře dosáhnout?

Nevím, jak dlouho budu hrát, takže teď koukám pouze na tuto sezonu. Samozřejmě bych chtěl zase získat titul, ale to je ještě v tuhle chvíli hodně hodně daleko.

Za ty roky v hokejbalovém kolotoči jste toho musel zažít spoustu. Jaké momenty byly ty vůbec nejsilnější?

Těch okamžiků je určitě hodně. Krásná byla bronzová medaile v nováčkovské sezoně v dresu Vltavy České Budějovice. Poté dvě stříbra z MS v Torontu a Sierre. No a v poslední době i dva tituly s Vlašimí a loňská výhra na Světovém poháru v Pardubicích.

Co byste řekl klukovi, který v šestnácti sedmnácti letech potká holku a s hokejbalem chce skončit?

Netuším, jestli ještě dneska kluci v sedmnácti letech hrají hokejbal nebo dělají jiný sport. Ze všech stran slyším, že žijí ve světě sociálních sítí, tak nevím, co bych jim na to řekl. (usměje se)

Ale hrají… Jen v extralize mladšího dorostu je 19 týmů. A na vás je krásně vidět, že se rodinná pohoda i zábava s klukama v kabině dá skloubit.

Musím se přiznat, že tohle vůbec nesleduju. Mám z toho velkou radost. Je třeba, aby nás starší hráče už někdo postupně nahradil.

Když jsme u toho, vy jste zatím nikdy skončit nechtěl?

S tím koncem je to vždy takové složité. Po nepovedené sezoně máte chuť hodit věci do popelnice a říct „už nikdy“, ale za pár dnů se vám to rozleží v hlavě a prostě vám to začne chybět. V tom je kolektivní sport nádherný – kde jinde byste potkal takové lidi jako třeba ve vlašimské kabině?

A kdybyste mohl mávnout kouzelným proutkem a vrátit se na začátek… Je něco, co byste v kariéře změnil?

Jsem realista, kouzelný proutek neexistuje. A stejně bych nic neměnil.


TRENÉREM NEBUDE, ALE…

Pro hokejové veterány je to běžná otázka: Postavíte se po hráčské kariéře na střídačku jako trenér? A tak musela padnout i tentokrát. Tím spíš, že Jan Nýdl už má trenérskou premiéru za sebou, na světovém poháru vedl Vlašim. „Ale to byl jen záskok na jeden zápas,“ mávne rukou. „Já trenérskou kariéru rozhodně neplánuju,“ říká posléze razantně. Přesto ale trenér Čičatka neukázal na svého matadora náhodou, když chtěl utkání sledovat z tribuny. Se zkušeným Nýdlem kouč Středočechů probírá taktiku i během sezony. „V tomhle směru s trenérem spolupracuju. Probíráme věci ohledně hry atd. Ale samozřejmě poslední slovo má vždy on,“ usměje se. Jasně, trenér a maminka mají přece vždycky pravdu…

(Marek Brož)