Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Ruce svrbějí!

Bývalý vynikající útočník Roman Ondráček vypráví o kariéře i práci v televizi

Ještě v minulé dekádě platil za postrach soupeřových obran a byl stálým členem reprezentace. Teď už ROMAN ONDRÁČEK prakticky šest let pořádně nehraje, ale u hokejbalu se objevuje alespoň jako televizní spolukomentátor. Během rozhovoru Louka, jak se mu přezdívá, předvedl skvělý přehled!

Jak dlouho to je od doby, co jste zabalil hokejbalovou kariéru? A proč vůbec tak brzy?

Poslední zápas jsem sehrál na podzim roku 2011 v Letohradě proti Kladnu. Ale dá se říci, že jsem skončil už po sezoně 2009-2010. Během dalšího roku a půl jsem odehrál už jen tři zápasy. Byly to spíš takové pokusy se zase vrátit zpět. Jenže jsem si ve dvou z těch tří zápasů natrhl sval a pak už chyběla motivace, chuť cestovat a především čas. Ještě když jsem pravidelně hrál, začala mě bolet záda a kyčle. Nemělo smysl dělat něco napůl a přednost už dostalo definitivně zdraví a televize, kde jsem postupně byl více a více vytěžován a angažován.

Kolikrát vás třeba svrběly ruce, abyste se vrátil?

No těžko to přesně vyčíslit, ale pokaždé, když jsem se šel na hokejbal podívat ať už na zápasy reprezentace, Letohradu nebo z pohledu televizního komentátora. Často jsem si říkal, že jsem stále mohl být součástí. I proto tam byly ty pokusy o návrat. Postupem času už to ale beru tak, jak to je. Zase jsem se v životě posunul dál a hlavně ty vzpomínky na hokejbalovou kariéru v hlavě zůstanou napořád. A opravdu je na co vzpomínat.

Na co nejraději?

No je toho určitě spousta, každý klub měl něco. Proboštov setkání s hokejbalem na extraligové úrovni. Kovo vynikající osobnosti nejen po hráčské stránce, ale především po lidské. Mladá Boleslav perfektně fungující a úspěšný klub s tím nejlepším hráčským materiálem, co byl v danou chvíli k dispozici. A Letohrad a rodinná atmosféra „malého“ klubu, který i tak byl celkem úspěšný. Celkově jsou to především zážitky, sranda a skvělé pocity přijít mezi tu skupinu kamarádů a spoluhráčů a zažít s nimi těžkou dřinu na hřišti a spoustu úspěchů, ale i srandu po večerech, na výjezdech nebo jen při neformálních setkáních.

Máte nějakou zajímavou vzpomínku na Palmovku a její areál, kde probíhalo focení?

Palmovka je místo, kde jsem s velkým hokejbalem asi doopravdy začínal. Po přestupu z Proboštova jsem se ocitl v kabině po boku hráčů, jako v té době byli Jirka a Petr Vorlovi, Martin Beseda, Jirka Vltavský, Kliment Ribarowski, Martin Mecera a další a další - prostě kompletně celý tým Kova. Byla to pro mě velká škola a čest být ve dvaceti letech součástí a spoustě klukům a především Martinu Besedovi moc vděčím za usnadnění mého vstupu do velkého hokejbalu, ale i do života v Praze. Byly to skvělé roky

Ještě k tomu comebacku. Kdo všechno vás přemlouval a chtěl?

Tak samozřejmě zájem byl především v Letohradě, kde jsem strávil mnoho let. Člověk ty hlasy poslouchal jak od spoluhráčů, tak od trenérů. A z toho vyplynuly i ty pokusy o návrat. Roli v tom hrál i soukromý život a díky zásadním změnám bylo zase najednou více času a chuti se vrátit mezi kamarády. Po tom, co jsem definitivně skončil v Letohradu, ozval se i Honza Kovařík a lákal mě zpátky do Kova, kde jsem taky v minulosti odehrál několik sezon.

Vážně vás neláká ani nižší liga?

Vůbec ne! Přece jen ten tvrdý povrch kyčlím a páteři moc nepomůže a zdraví je opravdu přednější. Chodím hrát pravidelně lední hokej, kde se sklouznu a není to tak tvrdé jako hokejbal.

Kteří z bývalých spoluhráčů ještě hrají na nejvyšší úrovni?

No tak to už je otázka na pořádné přemýšlení. Samozřejmě hraje ještě hodně mladších kluků, se kterými jsem hrál především v Letohradě. Při pohledu na moji generaci a působení v Proboštově, Kovu, Kertu, Boleslavi nebo Letohradu už to snad není nikdo. Už i nejstarší hokejbalista Pavel Kormunda s tím před loňskou sezonou seknul. Ale v sestavách soupeřů se ještě někteří jedinci v uplynulé sezoně našli. Ať to byli Štěpánek, Růžička, Nýdl, Kypet nebo Čížek

Jste s bývalými parťáky v kontaktu?

Díky hokejbalu jsem poznal spoustu spoluhráčů i protihráčů, v každém klubu si člověk vytvoří nějaké vazby, které ovšem po odchodu tak trochu slábnou, což je asi přirozené. Roli hraje i vzdálenost a stálé přesouvání z místa na místo. Nicméně jak v Praze, tak v Boleslavi i v Letohradě jsem si vytvořil kamarádské a přátelské vztahy, které doufám přetrvají napořád. Přece jen skoro deset let v jednom týmu a většinou v jedné formaci s Pavlem Kormundou se musí někde odrazit. (směje se) A třeba právě do Letohradu se pravidelně rád vracím.

U hokejbalu vás tedy teď drží aspoň televize a spolukomentování... Kdy jste poprvé „mluvil“? Byla velká tréma?

Poprvé, nebudu-li počítat běžné rozhovory po zápasech, jsem spolukomentoval na MS v Plzni v roce 2009. Původně jsem si myslel, že se s reprezentací rozloučím jako hráč na tomto šampionátu, jenže trenéři po posledním soustředění oznámili nominaci, kde moje jméno nefigurovalo. Hned vzápětí mi volal Tomáš Jílek z České televize, že chce, abych s ním spolukomentoval přímé přenosy. I přes zklamání jsem neváhal ani vteřinu a první zápas tak byl Česká republika – Švýcarsko. Tréma byla obrovská, to je jasné, ale na druhou stranu jsem už od dětství chtěl pracovat v prostředí České televize a sportu. Zklamání v danou chvíli mě paradoxně posunulo do oblasti, kde jsem se vždy chtěl pohybovat. Mohl jsem být mistr světa, ale takto již skoro šest let pracuji s nadšením pro ČT a to je pro mě momentálně víc.

Snažíte se během práce zdokonalovat?

Naštěstí u pozice spolukomentátora není tak striktně vyžadována spisovná čeština. Žádným extra profesionálním zdokonalováním jsem tedy ani já neprošel. Absolvoval jsem pouze kurz rétoriky, který byl určitě přínosem. Myslím si, že nejlepším učitelem je praxe a pořádná příprava. Vím, že často mluvím asi moc rychle a občas se v tom může ztrácet srozumitelnost, ale snažím se na to myslet. Jenže hra vás pohltí, a když má spád, tak má spád i mluvené slovo. Snad to ale není tak hrozné. (usmívá se)

Takže pohoda a rutina se sluchátky na uších?

Už nejsem tak nervózní před stand upy jako u prvních přenosů na MS v Plzni, ale trocha zdravého napětí před kamerou je tam asi pokaždé. A asi by to tak mělo být, přistupovat k tomu s pokorou. Hodně mi pomáhá i to, že znám všechny na place od režiséra přes střihače, zvukaře až po kameramany. A když se něco nepovede, tak to prostě zopakujeme. V Bratislavě jsme s Tomášem Jílkem točili jednu repliku asi na desetkrát! Co se týká samotného komentování mimo obraz, tam mi myslím nervozita problém nedělá, ale souvisí to s pořádnou a pečlivou přípravou.

Kolik času vám tedy zabere příprava na komentování např. zápasu finále extraligy?

Neustále sleduji dění v hokejbale, to jak se vyvíjí soutěž. Často komunikuji s Tomášem Frimlem, takže aktuální dění znám. Samozřejmě na konkrétní mužstva je potřeba se pořádně připravit. Zabere mi to tak půl dne, zkontroluji weby, kouknu na statistiky, zavolám si s kluky z klubů, které dobře znám, a poptám se na zajímavosti. Na místě se pak bavím s trenéry a hráči, abych byl v obraze. Pomůže i Tomáš Březina, který vždy zajistí charakteristiku hráčů obou celků. Ty mladý kluky neznám tolik jako ty, se kterými nebo proti kterým jsem hrál. Těžit jen z minulosti už je málo. Člověk musí být pořád v obraze.

Ve vlašimské hale jste byli hned za mantinelem. Dá se z takové pozice vůbec všechno vidět? Robert Záruba seděl v O2 areně pomalu pod střechou…

Bylo to asi nejhorší místo, ze kterého jsme komentovali. Dobře se dala sledovat jen hra těsně před námi. Do krátkých rohů nebylo vůbec vidět. Museli jsme si pomoct s monitorem a často sledovat dění zde. Do zad nám svítilo i sluníčko a od plexiskel se nám odráželo do obličeje. Ale i tak jsme to snad zvládli. Ideální je samozřejmě větší nadhled, ale zase zpod střechy O2 areny mi to přijde moc daleko a vysoko.

Co si obecně myslíte o hokejbalu v televizi?

Hokejbal by se v televizi měl objevovat pravidelně. Podle mého názoru dva přenosy na podzim, jeden na jaře a pak alespoň tři čtyři z play off. A samozřejmě nároďák. Je jasné, že především v době play off je program ČT sport nabitý, ale místo by se v rámci kompromisů našlo. To, co opravdu chybí, je smlouva mezi svazem a televizí, která by tomu dala definitivní podobu. Vím však, že jednání nejsou jednoduchá, velkou roli hrají peníze a není to snadné ani z jedné strany. Ale je potřeba to řešit hodně dopředu. Florbal už v červenci ví, kolik přenosů bude mít v sezoně 2015-2016 včetně předběžných termínů. A hlavně hokejbal zaspal po MS v Plzni, které mělo velký televizní úspěch. Přenosy ze všech zápasů a plná hala, co víc si přát? Tam se právě měla nastavit pravidelná a dlouhodobá spolupráce.

Je oproti dřívější době alespoň rozdíl v přenosech například v kvalitě snímání zápasů?

Já si myslím, že co se týče kvality přenosu, je to stále stejné. Velkou roli však hraje prostředí. Přenosy by se měly dělat především z hal a taky je nutné, aby zápas měl atmosféru. To znamená, že musí být vidět a slyšet lidi. Přenos, kde jsou prázdné tribuny, moc ohlasu neudělá. Často taky slyším, že není v televizi snadno rozeznatelný míček.

Co s tím?

To je těžká otázka! (zamýšlí se) Cestou může určitě být sjednocení barvy povrchů jednotlivých hřišť a změna barvy míčku. Občas jsem tyto názory zaslechl z úst kameramanů, kteří mají na černém betonu problém v hledáku najít oranžový míček. Myslím, že určitá diskuse a hledání řešení by mohly přispět k tomu najít vhodnou barevnou kombinaci, že nebude problém vidět míček v hokejbalu, stejně jako diváci vidí puk na ledě. Tedy pokud tam není hromada reklam…

Pokud vím, v České televizi působíte i v roli jakéhosi statistika. Můžete to konkretizovat?

VBěhem sportovních přenosů sbírám statistická data aktuálního utkání, která jsou následně přenášena na obrazovku do grafiky. Jedná se o většinu kolektivních sportů. Nejvíce hokej, dále florbal, futsal, házená, fotbal, ragby, inline nebo třeba tenis.

Můžete být konkrétnější?

Nejprve je potřeba sehnat sestavy, složení jednotlivých útoků nebo rozestavení, případné odchylky od pravidel v případě turnajů nebo exhibic. No a pak sleduji utkání a k danému druhu sportu sbírám statistická data. Třeba u hokeje, který mám samozřejmě nejraději, se jedná o góly, asistence, střely na branku na hráče, zásahy brankářů, vyloučení, vyhraná vhazování na hráče nebo ice time vybraným hráčům. K tomu ale ještě vedu celosezonní evidenci přesilovkových gólů a asistencí nebo historické kanadské bodovaní včetně samotného play-off. Je toho opravdu hodně a k tomu ještě další sporty, ale tam je toho o trošku méně.

Blížíme se ve sledování čísel v hokeji NHL?

Tak to je pro nás nedostižná meta. Systém jejich statistik je neuvěřitelně rozsáhlý, do podrobností propracovaný a především dlouhodobý. Věnuje se tam tomu obrovské množství lidí. Sám v jejich vodách čerpám inspiraci a zavedl jsem do televizní grafiky věci jako střely a vhazování na jednotlivé hráče, ice time vybraným hráčům, góly a body v přesilovkách, historické statistiky jednotlivých hráčů celkově i samostatně jen pro play off. Nebo přehled statistik pro nejlepší hráče v daném utkání. Dalo by se toho udělat tolik, ale to by byla práce na plný úvazek. Extraliga a hokej.cz zavedly konečně podrobnější sledování statistik teprve před dvěma sezonami. Ze začátku to nebylo dobré, ale postupem času se to zlepšilo a dá se říci, že je to v našich podmínkách asi dostačující produkt, ve kterém se občas objevují nepřesnosti. Umožnil nám však některé především sezonní statistiky využívat bez našeho podrobného sledování.

Jaké statistiky by se třeba daly zlepšit?

Co se týče české extraligy, tak stoprocentně historie a kariéra jednotlivých hráčů. Především u starých kmetů, jako je Ručinský, Šlégr nebo Výborný, chybí sezony z přelomu osmdesátých a devadesátých let. V podstatě člověk může čerpat z několika zdrojů a pokaždé nalezne rozdílná čísla. Které je pak to správné? V nejbližší době by snad měla vzniknout statistická komise ČSLH, která to doufám dá do pořádku. Třeba hokej.cz počítá do historických statistik extraligovým hráčům i zápasy, góly a asistence v baráži, což je však samostatná soutěž. A těch nepřesností by se našlo více. Každopádně se snad posouváme dál a dál.

Co by se dalo přenést do hokejbalu?

Z hlediska statistik si myslím, že pro takový sport je přehled čísel dostačující a na webu dobře přehledný. Problém je však někdy v jejich aktualizaci. Třeba když jsem se připravoval na komentování prvního letošního finále ve Vlašimi, tak ještě v pátek večer chyběly statistiky z minulého víkendu. A to určitě není dobře. A pak to, co mi chybí, je historie. Hokejbal ji na webu vede od sezony 2008-2009. Třeba na ústeckém webu, když to spravoval Patrik Cerman, byl jednu dobu aspoň základní přehled od vzniku soutěže. Samotného by mě třeba zajímalo, kolik zápasů jsem vlastně za svoji kariéru odehrál v nejvyšší soutěži nebo to, kdo dal ze všech hráčů v historii nejvíce extraligových gólů.

Vidím, že v hokejbalu máte opravdu skvělý přehled. Vážně si nepůjdete zahrát aspoň nějaký turnaj?

No tak to určitě! (směje se) Každý rok jezdím do Letohradu na veteránský turnaj. Letos jsem tam byl bohužel jen v roli diváka, protože jsem si při fotbale ošklivě natrhl lýtkový sval a hodně dlouho se to hojí. Jsem bez pořádného sportu už víc jak tři čtvrtě roku, ale snad už to vypadá, že se zase k aktivnímu pohybu vrátím a žádnému turnaji, pokud budu zdráv a mít volno, se dopředu nebráním!

(Lukáš Vrkoč)