Hlášení

EU e-Privacy Directive

This website uses cookies to manage authentication, navigation, and other functions. By using our website, you agree that we can place these types of cookies on your device.

View e-Privacy Directive Documents

You have declined cookies. This decision can be reversed.

Zaměřeno na emoce

Je dobře známo, že kluby z Moravy či Slezska jsou na hokejbalové mapě v menšině. Jednu z výjimek potvrzující pravidlo tvoří TJ SOKOL PORUBA, což je tým s bohatou historií, ale hlavně současností plnou elánu do práce s mládeží.

Hokejbal se v Porubě pod hlavičkou Sokola hraje od sezony 1997-98, nicméně úplné začátky se datují až k roku 1992, takže letos to bude 25 let od doby, kdy vybudovali základy současného klubu.

„S dětmi pracujeme prakticky od první sezony. Tehdy to ještě nebyla povinnost, a přestože ne vždy jsme se mohli prací s mládeží pyšnit, vedení našeho klubu si důležitost této činnosti vždy uvědomovalo,“ říká Radim Vaculík. To je v klubu velmi důležitý muž – spoluzakladatel, trenér, kapitán mužského týmu, který po sezoně 2014-15 po dlouhých 17 letech přestal hrát na výkonnostní úrovni. „Staré harcovníky se nepodařilo nahradit novými talenty a hlavně srdcaři. Dnes máme stále tým mužů, ale nastupujeme jen v místní Ostravské lize. Scházíme se jednou týdně na trénink, užíváme si společné chvíle a to, že naše přátelství trvá již více než dvě desetiletí…“

Zaměřeno na nábory

Samotnou mládež má pod palcem Lukáš Grebeníček, který je zároveň předsedou celého klubu. „Už z toho je patrné, že práce s mládeží je aktuálně naší prioritou číslo jedna,“ upozorňuje Vaculík. Jeho kolega je mimochodem i vedoucím družstva reprezentace žen.

Důkazem, že nejde o planá slova, jsou časté náborové činnosti, kterým se zástupci klubu věnují. „V posledních letech tomu vážně dáváme velké úsilí,“ potvrzuje spoluzakladatel oddílu výše vyřčené.

„S dětmi se pak snažíme pracovat tak, aby získaly k hokejbalu silný emoční vztah, aby je to prostě co nejvíc bavilo. Měřítkem úspěchu či porážky pro nás nejsou výsledky na světelné tabuli, ale rozzářené oči našich svěřenců, soudržnost a přátelská atmosféra v týmu. Chceme v podstatě mentálně přebudovat celý klub a začínáme od těch nejmenších,“ nechává nahlédnout pod pokličku hokejbalu v Porubě.

U mužů je to prý podobné. Tam jde kromě úspěchu v Ostravské lize také zejména o to, aby hráči měli radost ze společně strávených chvil a sdíleného času. „Konkurence je velká, takže jen o pytlikování týmu pro žízeň to dělat nejde!“ upozorňuje Vaculík.

Kdo mládež vede?

Tak jako jinde, kde pracují s hokejbalovým potěrem, i v Porubě mají trenéry s licencí (dohromady čtyři), kterým pomáhají nadšení tatínkové od dětí.

Ti všichni se starají o tři týmy – přípravku, mladší a starší žáky. „Dohromady máme na soupiskách těchto kategorií 32 dětí. A pro příští sezonu plánujeme přihlásit do soutěže také družstvo mladšího dorostu,“ vypočítávají a plánují v Sokolu. O konkrétních jménech coby zajímavých talentech příliš mluvit nechtějí a odpověď na tuto otázku zlehčují. Ale proč ne!? „Náš nejtalentovanější hráč je Lukáš Grabovský, ale tomu je už 37 let. Mezi dětmi máme řadu talentovaných chlapců i děvčat, ale kolik z nich to v hokejbalu dotáhne třeba až do extraligy dospělých nebo reprezentace, je těžké odhadovat,“ říká Vaculík zasvěceně a dodává věty, které by podepsal snad každý, kdo se kdy věnoval mládeži a měl tedy obrázek o jejím celkovém volnočasovém fungování: „V dnešním světě působí na mládež tolik okolních vlivů a faktorů, že je velmi obtížné předvídat, co s hráčem bude za pár let. My jsme celkově pyšní na historii klubu a na skutečnost, že existujeme již více než 20 let.“

A fungovat budou v Porubě s největší pravděpodobností i dál. Vždyť velmi čile a neustále rozšiřují základnu. „Snažíme se, jak jen to jde, organizujeme zmíněné nábory v základních školách i školkách, účastníme se veletrhů sportu, snažíme se inspirovat prací úspěšných hokejbalových klubů. Hodně nám s nábory pomáhají projekty a podpora Komise mládeže ČMSHb,“ posílá děkovný vzkaz na svaz předseda Grebeníček. Jelikož to s hokejbalem na Ostravsku myslí a dělají vážně, je jasné, že to něco stojí. A je třeba pracovat i mimo hřiště. Jenže to podle Vaculíka nejde úplně podle představ: „Práce se sponzory, s médii a na systematickém získávání všemožných dotací a grantů je velkou slabinou našeho klubu. Jednoduše řečeno, toto moc neumíme a také je to na aktuálním rozpočtu klubu znát. Všichni ve vedení chceme především hrát nebo trénovat, ryzí funkcionářská práce nikoho moc neláká.“

To ovšem neznamená, že by na zmíněné důležité součásti fungování hokejbalového klubu úplně rezignovali. Naopak. „Dlouhodobě se snažíme tuto slabinu řešit, objektivně však musíme přiznat, že se nám v tomto boji zatím příliš nedaří.“ Mimo sportovní činnost vedení klubu pravidelně každý rok pořádá například ples.

Součástí TJ

Finance na fungování klubu přicházejí v první řadě z příspěvků samotných hráčů, sportovní zázemí je poskytované Tělovýchovnou jednotou Sokol Poruba, takže opravy hřiště, vytápění šaten, sprch a podobné záležitosti nemusí vedení hokejbalového klubu řešit. „Zbytek provozu už musíme dotovat z vlastních zdrojů. Všichni hráči bez rozdílu věku platí měsíční oddílový příspěvek 200 korun, dále platíme roční příspěvek České obci sokolské. Hráči, respektive jejich rodiče se také skládají na cestovné při výjezdech k venkovním zápasům. Pomoc města je pro náš oddíl hokejbalu řešena ve prospěch celé TJ, tudíž se o ni musíme dělit s ostatními osmi sporty v naší jednotě,“ poodkrývá zákulisí fungování oddílu v Porubě Vaculík.

Při tom všem se snaží inspirovat okolními i vzdálenějšími kluby, které mají zkušenosti s kvalitním provozováním hokejbalu. „Vážíme si činnosti a fungování všech hokejbalových klubů, které dlouhodobě pracují na vysoké úrovni, přestože všichni děláme čistě amatérský sport. Hráči, trenéři i funkcionáři věnují hokejbalu neuvěřitelné množství času, vlastních finančních prostředků a energie na úkor času stráveného s rodinou, lepšího výdělku v zaměstnání či odpočinku. Jsme moc rádi, že řadu z nich můžeme považovat za své kamarády a přátele, přestože to tak možná někdy v urputném boji o oranžový míček nemusí na první pohled vypadat,“ usmívá se porubský patriot.

Elán a chuť pracovat jemu ani dalším důležitým postavám z klubu nechybí. A už jen za to si zaslouží obdiv…

(luk)